KÓD PĚTI /dokončeno

28

"Vážně jsi v pořádku?" Chtěla jsem se ještě ujistit a přisedla jsem si blíže k bývalé oranžovo vlasé kamarádce. Podívala se bokem mlčela. Vypadala, že jí to nadmíru vykolejilo a nemohla se najít. "jestli tě to uklidní, já nechala zmizet věc a Vivian dokáže pomocí mysli pohybovat s věcmi. Zapomněla jsi už na to? Máme tě rádi takovou, jaká jsi a to, že tvoje kůže chrlí plameny nějak zvládneme. Sice nevím proč, ale asi to tak jednoduše má být. A my to zvládneme. Zvládneme společně, rozumíš?" 
"Moje kůže chrlí oheň, vždyť to zní naprosto šíleně a nebezpečně. Ani nevím, jak jsem to udělala! Mohla jsem vás všechny zabít!" Vykřikla po mě a měla skleněné oči. Přitiskla k sobě rty a mírně zrudla. "Časem se to určitě naučíme ovládat a ty neohrozíš ani jednu z nás."
"Mohla jsem vás zabít." Jej naštvaný tón se nakonec otočil na lítostný a opět se podívala bokem. "Ale nezabila." Zdůraznila Raquel a přisedla si naproti Astrid. Chtěla jí chytnou za ruku, ale jakmile se jí dotkla, okamžitě ucukla zpět. "Auu..." Dodala k tomu. Její pokožka přímo vaří. Astrid na to reagovala tak, že si ruce přiložila k tělu a uzavřela se ještě více do sebe. Nejlepší teď bude jí nechat, ať se s tím nějak popere, ale rozhodně jí nenechám, aby se změnila na někoho uzavřeného. To rozhodně nepřipustím, mám ráda Astrid takovou, jaká byla. 

Nervozita by se dala krájet. Přemýšlela jsem nad tím, jak se dostaneme na Ar. Rozhodně to musí být bezpečné a rychlé. V mžiku jsem si vzpomněla na Johana a Jerryho. Povzdechla jsem a opřela hlavu o zeď. Jak tohle všechno skončí? Raquel se dívala okolo sebe a zdá se, že byla plně ponořená do svých myšlenek, Vivian měla zavřené oči a odpočívala a Astrid si prohlížela své ruce. Muselo to být pro ni opravdu těžké.

„Emo! Okamžitě z tama zmizni! OKAMŽITĚ!" Vykřikla po mě zbrkle Raquel a vstala. Sice jsem vteřinu váhala, o co vlastně jde, ale uskočila jsem na bok. Na místo kde jsem seděla, šlehaly zlatě žluté plameny, které pocházely z rukou Astrid. „Promiň, Emo! Omlouvám se! Jen jsem něco zkoušela!" Zasténala Astrid a přestala si pohrávat s ohněm. Sevřela ruce v pěst a přiložila si je k břichu. Vypadala vyděšeně a naprosto otřesená svým činem. Zhluboka jsem vydýchávala a snažila se všechno vstřebat. „Jak jsi mohla vědět, co se stane Raquel?" Zeptala jsem se. Nedávalo to smysl. „J-já nevím. Jako by se zastavil čas, následně přetočil a já viděla, co se stane. Věděla jsem, že je to budoucnost, ale netuším jak." Vivian nakonec taky otevřela oči, ale zdá se, že to promeškala. Jen se zaskočeně dívala na mě, Raquel a Astrid, jako by čekala, která jí řekne, co se stalo. 

Nakonec jí to podrobně vysvětlila Astrid a i přes to, co se dělo, se maličko uvolnila a dokonce i zavtipkovala. Oddechla jsem si, neboť to bylo moc dobře. Nebrala jsem to jako něco šíleného, za což bych na ní byla naštvaná, sice mě to mohlo zabít nebo drasticky popálit, ale nemůže za to. A díky Raquel stále žiji. „Takže všechny tady jsme nějaké nadpřirozené bytosti," začala Vivian „ale co je teda Yannic? Jak je na tom ona?"
„No to my asi nezjistíme. Ne teď." Odpověděla jí Raquel a upravila si vlasy, aby jí nepadaly do obličeje. „Ale my jí musíme najít. I přesto, že s námi často nebyla a není moc komunikativní, stále patří k nám. Je nás pět a pět taky zůstane." Řekla jsem. „Je nás pět a taky zůstane." Zopakovala Astrid a nahodila malý a neškodný úsměv, který vy mě vyvolal vnitřní radost. Situace se zlepšuje, my nabíráme na síle a Avery půjde ke dnu. 

Zbytek dne si nic nedělo. Žádný nečekaný únos, žádné překvapení.
Všechny jsme leželi na zemi a čekali. Žádná sice nevěděla na co, ale možná to bylo dobře.
„Emo!" Ozvalo se v zpovzdálí. Tenhle hlas moc dobře znám a jakmile se ke mě šířil několikrát přes ozvěnu, mé srdce začalo panikařit. Prudce jsem se zvedla na nohy a vyrazila k mřížím, které jsem křečovitě sevřela a pozorovala známou postavu, která míří naproti mně. „Johane, co tady děláš?" Špitla jsem, když už stál přede mnou a pozoroval mě. „Jdeme domů." Následně vytáhl bronzový klíč, který byl delší, než jak obyčejné klíče vypadaly a odemkl naší celu. Všechny zbylé kandidátky se postavily vedle mě a ani jedné nebylo jasné, jak se tu dostal a co má v plánu. Dveře se otevřely, ale ani jedna z nich nevyšla. „Jak jako domů?" Zeptala jsem se. Nakonec jsem vyšla k němu a jen se na něho dívala. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, ať jsem hledala jakkoliv, jeho stříbrnošedé oči nic neříkaly. „Vím toho více, než si myslíš a já tě tu nemohl nechat. Nechtěl jsem tu nechat ani jednu z vás, tak pojď, jdeme."
„Počkej. Kolik toho víš? A kdy jsi mi to hodlal říct? Kde je vůbec Avery, protože až zjistí, že jsi tady, zabije tě."
„Všechno ti řeknu až po cestě, teď se nezdržujte a okamžitě odsud vypadneme."

------
Hihi, díl je sice trochu kratší, ale jednoduše jsem to chtěla ukončit v něčem napínavějším a navíc, v této kapitole se toho stalo poměrně dost. ^w^
Ale mám pro vás pár otázek! Budu moc ráda, když mi na ně odpovíte v komentáři;
1- Koho máte nejraději z pěti kandidátek?
&
2- Máte raději Jeremiaha (Jerry) nebo Johana?

Budu moc vděčná za vote a komenty :))