KÓD PĚTI /dokončeno

26

"Prober se," dral se mi do uší pisklavý hlas. Několikrát jsem zamrkala a nechala oči, ať si zvyknout na přímé světlo.  "výsosti, je vzhůru." Oznámil ten samý hlas. Mžikem jsem si vzpomněla na Ritena a na vše, co mi řekl, ale teď jsem měla mnohem větší problémy. Světlo už se dalo přežít a já se rozhlédla okolo. Zdá se, že Avery má v oblibě zrcadla, neboť je z nich vytvořena zeď a já díky tomu mohu vidět do každého rohu. Jsem nepříjemně posazená na tvrdým křesle, u obou zápěstí mám kožený proužek a to stejné i na nohou. Jakmile jsme spatřila, že mám v žíle zapíchnutou jehlu, který pokračuje jako průsvitná trubička, zatočila se mi hlava. To, co opravdu nemám ráda je krev a vše s ní spojené. Odvrátila jsem od toho pohled a snažila se myslet na cokoli jiného. "Ale copak? Nelíbí se ti snad pohled na krev? Kdo by to byl řekl, Emo. Vždycky jsi měla hrát tu nejsilnější, možná i někoho, kdo se nabízí jako vůdce ostatních, ale vidím, že se někde v tvém vývinu stala neočekávaná chyba a ty jsi někdo jiný. Tohle se mi vůbec nelíbí, jednoduše to změním a všechno bude nalajnované, tak jak má být."
"Vy rozhodně nebude ta, která mě nějak změní! Moje máma mě jednoduše vychovala a taková zůstanu na vždycky!" Křičela jsem a hysterčila, protože jsem si připadala jako v pasti, bez možnosti úniku a nic nevědění. "Je jedno, jak tě kdo vychoval, jste naprogramované. Máte růst přesně tak, tak jsem to navrhla. Ale pro příště budu vědět v čem je chyba. Mám přece jenom tolik pokusů, kolik bude sama chtít."
"Já ale slyšela, že se ti všechno bortí pod rukama. Že nic nejde tak jak má. Jestli si myslíš, že ti všechno projde, tak jdi na omylu. Já a holky nikdy nebude někdo, s kým si můžeš dělat co jen chceš!"
"No vidíš, stačí aby ses naštvala a rozvineš přesně to, co má být na tvém povrchu pořád. Budu s tím muset něco udělat. Seumo, názorně ukaž tady Emě, jak funguje Loctcol." Následně k tomu přidala jemný úšklebek a podala drobné dívčině, která vypadala tak na deset let, dřevěnou krabičku. Seuma vyloženě není někdo, kdo by byl překrmován. Je děsivě pohublá, ale i tak má přiléhavý oblek, který je jí akorát. Avery měla upravené vlasy do vysokého drdolu, tak jaký vždy nosila má máma. Když přišla Seuma blíže, všimla jsem si pih, ale byly v šedé barvě a přímo ladily k rovným a krátkým šedobílým vlasům. Z krabičky vyndala malou skleněnou nádobku, po okraj plnou žluté tekutiny. Škubla jsem rukama, aby jsem nějak povolila své sevření, ale ani jsem s tím nepohnula. Zkusila jsem to ještě několikrát a děsilo mě, jak je Avery klidná. Sleduje každý pohyb dívčiny a mě nevěnuje pozornost. Jako bych neexistovala, či byla její nejmenší problém. Skleničku nakonec zvedla do vzduchu a nalila jí do pytlíčku, na který byla napojená trubička a končilo to v mé žíle.
Sledovala jsem, jak to pomalu sjíždí a přibližuje se to. Byla jsem nervózní z toho, co to se mnou provede. Co když mě to zabije? Nakonec to dojelo do svého cíle a všechno to zmizelo v mém těle.
Pár vteřin jsem nepocítila nic zvláštního, žádná radikální změna. Ale byla jsem přesvědčena tím, že to něco dělá, když mě začalo pálit hrdlo. Vydala jsem ze sebe zvláštní zvuk a opět sebou škubala do stran. Celé mé tělo potřebovalo pohyb. Roztáhnout ruce, zaběhat si, křičet. 
"Jak se cítíš, Emo?" Zeptala se mě Avery a přikráčela blíže, aby si mě prohlédla. Automaticky jsem sevřela ruce v pěst a zaskřípala zuby. Něco ve mě se zlomilo. Něco malého, nepostřehnutelného, ale důležitého. Chtěla jsem se dostat ven z této místnosti. Pryč z tohoto světa. Přestat dýchat tenhle vzduch, chodit po téhle zemi. Všechno to mířilo do stejné pasti. Všechno to vede k Avery.
Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala, neboť jsem nevěděla, co se to se mnou děje. Jedna hloupá tekutina jménem Loctcol a já se stala jinou. Stala jsem se někdo, kdo jsem nikdy neměla být. Jak dlouho vůbec takhle Avery pracuje a kolik dětí tu bylo přede mnou? Kolik musí trpět lidí, aby byla Avery spokojená? 
"Uvidíme, jak dlouho to bude působit. Prozatím tě budeme pečlivě sledovat.Dokonce jsem se rozhodla i zmírnit své pravidla. Pár dní ještě můžeš trávit s kandidátky, ale následovně se přeřadíš do jiné z mých laboratoří." Avery poklidně artikulovala a obcházela si mé křeslo neustále dokola a sledovala každý drobný detail na mém těle a ve změně náladě. "Co myslíš tím, že půjdu jinam?"
"Moc té chytrosti si ale nepochytila Emo. Logicky svůj výzkum provádím po celém světě. Mám spoustu zdrojů, spoustu dětí, spoustu pokusů. Sama sebou jsi možná důležitá, ale celkově jsi nepodstatná. Jestli chceš tohle všechno urychlit a dokončit, tak spolupracuj. Bude to snadnější jak pro tebe, tak i pro mě." 
"Nikdy s tebou nebudu spolupracovat. Musela by jsem se snížit na tvojí úroveň a to se nestane nikdy." 
"Tak to drahá Emo ještě netušíš, kolik es já schovávám v rukávu," Přimouřila jsem oči a jelikož stála za mnou, pozorovala jsem jí v odraze ze zrcadla. "mám avšak ještě spoustu práce s ostatními, takže se s tebou prozatím loučím." V pár sekundách mi Seuma píchla injekci do tepny na krku a já propadla do temnoty.  
Zdál se mi sen, že jsem se vrátila zpět do Onionu. Celá krajina jenom zářila tím, jak moc svítilo slunce. Spoustu holubů bylo na zemi a jen tak tam stáli a pozorovali sami sebe a ostatní. Já běžela domů, máma pekla koláč, táta si četl noviny a Quinn seděla v rohu místnosti a něčemu se smála. Byla jsem šťastná.
Byla. Dokud sen neskončil a já se opět neprobudila. 

------
Kapitola je o kapku kratší, než je zvykem, ale hlavní je, že vyšla ještě dnes a za to můžete poděkovat jen a jen Šárce. (za což jí samozřejmě děkuji i já) :)
Snad se vám bude líbit a budu vděčná za komentáře a vote! ^w^