Cruelty

23:30 Pátek-Byt muže jménem Allard

„Prosím! Nedělej to, mám dvě děti!"

„Víš, co jsem nikdy nepochopila?"

„A.. Ano?"

„Proč si sakra myslíte, že vám prosby pomohou?"

„Nemůžeš být tak krutá. Prosím."

„Nemůžu?... Aww zlato."

Chvíli počkala, aby nechala slova působit. Naklonila se nad muže, připoutaného k židli.

„Ty nic nevíš."

Zakřenila se.

„Pro..."

„A... ne, ne."

Napřímila se a z toulce vytáhla šíp, ukázala ho muži.

„Vidíš? Tenhle je tvůj."

Na šípu bylo vyryté: Bobby Joseph Allard

Vzala luk, vložila do něj šíp a natáhla tětivu.

„Poslední slova?"

„Nedělej to."

„Hm... Tohle říkají všichni."

Tětivu pustila.

„Už je mi z toho zle, víš, nudí mě to."

Začala mu prohledávat kapsy.

„Hele co jsem našla."

Otevřela balíček Snickers, kousla si a hodila ho za sebe, slyšela hlasité cvaknutí čelistí a dopadání kapek slin na podlahu.

„Chutná ti hm?"

Dlouhé drápy cvakaly o moderní kamenné kachle. Obrovské zvíře se pohnulo a dechem z čumáku jí rozvířilo vlasy, tlamu jí otřelo o krk.

„Ale no tak, slintáš."

Odsunula mu hlavu ramenem a poškrábala jej za uchem.

„To by pro dnešek bylo. Půjdeme domů, co ty na to?"

Ozvalo se hlasité, hrdelní zavrčení. Červené medvědí oko ve tmě svítilo. V místnosti byla tma, světlo přicházelo pouze z oken, z nočního osvětlení města. Byli v horním patře mrakodrapu, Ona splnila svůj úkol.

„Zítra půjdu pro zbytek peněz, jestli mi je nedá... Víš co dělat."

On souhlasně zafuněl. Otočili se k odchodu.

„Anebo víš co? Ještě nepůjdeme. Je to tady přece tak velké... a drahé."

Ušklíbla se a mrkla na Něj.

„Hledej něco, co se dá střelit. A jeho hodinky mi dones taky."

Prošla se po místnosti a zkoumala starožitné hodiny.

„Měl by tady mít trezor hm?"

Našla ho. Byly to velké, tlusté betonové dveře. Zámek byl na heslo.

„Jak jinak."

Vyndala mobil, naťukala pár čísel a přiložila jej k přístroji. Dveře cvakly a začaly se otevírat.

„Miluji 21. Století. Dá se hacknout úplně vše."

Nevešla dovnitř, na to byla moc chytrá. Věděla, že když má někdo takový trezor, bude ho chránit zuby nehty. Ví to, sama takových pár má. Z police vedle koupelny vzala osvěžovač vzduchu a nastříkala ho do trezoru. Lasery se objevily. Vystřelila ze své pistole s hákem, zhoupla se na něm a dopadla na zem těsně za lasery.

„Ale no tak. Zrovna se mi povedla tak dokonalá póza a není tady nikdo, kdo by to viděl."

Otočila se na Něj.

„Dobrý ne?"

On souhlasně zavrčel.

„Já vím, že jo. Zůstaň tam jasný?!"

Chápavě pohodil hlavou a zahrabal packou do země. Packou... hah. Nad svojí myšlenkou se Ona pousmála.

„Máš tlapu, jako mojí hlavu."

Šla dál chodbou do trezoru.

„To je snad dlouhé na celé poschodí ne?"

Došla k mřížovaným dveřím, které lehce odemkla. Zabočila doprava a zůstala udiveně stát. Po obvodu místnosti stály police a výstavní skříně s artefakty. Uprostřed místnosti byla výkladní skříň z neprůstřelného skla.

„Proboha..."

Zatajil se jí dech.

„To je úžasné. Pravé kanopy."

Prsty přejela po skle, zapnula záznamník a začala.

„Kanopa je označení jedné ze sady čtyř nádob, které ve starověkém Egyptě sloužily k uložení vnitřních orgánů vyjímaných z těla zemřelého při mumifikaci. Kanopy byly zhotovovány z vápence, alabastru, fajánse, keramiky, později i z bronzu. Původně byly kryty plochým víkem zpravidla ze stejného materiálu, někdy ovšem i dřevěným, od závěru První přechodné doby mívalo víko podobu lidské hlavy, která snad měla představovat zemřelého, v Nové říši je na tomto typu uzávěrů patrná snaha o portrét. Od konce 18. dynastie dostávalo víko každé z kanop často podobu jednoho ze čtyř pohřebních bohů - tzv. synů Horových, kteří jsou pokládáni za ochránce v kanopách uložených orgánů."

Byla tak nadšená, nadechla se a začala znovu mluvit.

„Kanopa s lidskou hlavou boha Imseta sloužila k uložení jater, ta se šakalí hlavou boha Duamutefa byla určena pro žaludek, s paviání hlavou boha Hopeje přechovávala plíce a do kanopy se sokolí hlavou boha Kebehsenufa patřila střeva."

Odmlčela se a obešla skříň.

„Nemůžu tomu uvěřit."

Před tím, než záznamník vypnula, řekla datum a čas.

„Byla jsem na hodně akcích, zachránila hodně artefaktů, ale tohle jsem nikdy neviděla. Dobře... možná mám pravou mumii. Ale ne kanopy."

Otočila se a uviděla páčidlo.

„Je ti jasné, že mi to hodně zlehčuješ?!"

Po tom, co se zbavila skla, dala kanopy opatrně do batohu a vzala s sebou i antickou minci.

Když šla chodbou zpátky, On ji už nedočkavě vyhlížel a přešlapoval na místě.

„No tak už jsem tady. Neuvěříš, co jsem našla."

Vyšli z bytu a mířili ven z mrakodrapu.

„Byl to úspěšný den, co říkáš?"

Když byli na ulici, uslyšeli policejní sirény.

„Že by tak rychle? Tak to je rekord na ty neschopné opičky."

On se sklonil a Ona se na něj vyhoupla, pod rouškou noci je nebylo vidět, pobídla jej a běželi za město, až k lesu, bylo zde staré skladiště, do kterého však nemířili, za ním byly malé ocelové dveře. Člověk by řekl, že tam nic zajímavého nebude, to by se divil.

„Zapomněla jsem, nevejdeš se tam."

Vešli tedy do skladu a zalezli do výtahu. Byl obrovský, někdy si myslela, že Mor'duovi stačit stejně nebude, ale stačil. Výtah byl trochu rozvrzaný a zrezivělý. Sjeli do přízemí a Ona otevřela obrovské, kruhové dveře, které vedly do dalšího výtahu, jeli o dalších pět poschodí níže. Když se výtah otevřel, objevili se ve velké, futuristické hale.