Maybe yes, maybe no, maybe sex, I don't know

Nope, try again

"Bože můj Brii co se ti stalo!!"

Vylekanĕ se na mě koukla a naskytl se mi pohled na její tvář. Zdĕsila jsem se když jsem si všimka že má monokl pod okem a lico úplně do ruda. "Ka..." chtěla mi něco říct mezi vzlyky ale já ji přerušila.

"Kdo ti to udelal? Proč ti to udelal? Sakra Brii!" Rychle jsem k ní šla, sedla si k ni a pevne ji objala. Zastenala. Asi nemá jen pohmožděnou tvář ale i zbytek těla, tak to muselo být fakt moc brutální. Tohle není normální předtím se ji to nikdy nestalo. Je mi ji tak líto a zároveň jsem na ní naštvaná. Proč to nechala dopustit, proč se kurva nechala tak surově zbít, proč mi nezavolala. Sakra.

Odtáhla jsem se od ní "Dívej ano? Teď mi všechno pomalu, zřetelně a klidně rekneš, co se stalo." Brii přikývla.

"Já, já jsem byla na té party a no víš jeden typek mě tam pořád otravoval a tak... tak jsem mu na rovinu řekla ať vypadne" chvilku se zarazila a nadechla se "on tedy vstal a... šel ode mě pryč, řekla jsem si že to bylo nějaké snadné .... ale to byl jenom začátek" znovu se rozbrečela.

Vzala jsem její bradu do mé ruky "Brii vím že to je pro tebe těžké ale musíš mi říct všechno abych ti vůbec mohla nějak pomoct" utřela si slzy a pokračovala.

"Jo já vím. No tak už bylo pozdě tak tři ráno a byla jsem už dost vyřáďená a unavená tak jsem se rozhodla jít už domů. Byla tma a na ulici nikdo nebyl a měla jsem stále pocit že mam někoho za zády a strašně moc jsem se bála Kate strašně moc" hlasitě polkla "Najednou mi někdo poklepal na rameno, vylekaně se otočím a v obličeji poznávám toho muže z té párty co mi podlejzal, říká mi "co tady taková sexy kočička jako ty dělá?" Udělalo se mi z něho špatně tak jsem se bez váhání otočila a začala běžet jenže jsem zakopala a spadla"
Koukla se na svoje zakrvacena kolena.

"Bože Brii" chtělo se mi z pohledu na ní brečet s ní "a proč máš tak dobitou tvář?"

"To není konec Brii, sakra že není!" Koukla se na mě "On mě doběhl, vzal za bok, otočil si mě k němu, pevnĕ mě stiskl za krk a donutil mě si kleknout a... bože můj .... pak mě postavil a zbil mě a vyhrožoval že jestli ceknu tak je se mnou konec. Myslela jsem že mě už pustí, on ale neměl dost. Natiskl mě na strom a vyhrnul mi kalhotky. Vrazil do mě. Bylo to strašně moc bolestné, štipalo to! Brečela jsem a chtěla jsem řvát ale bála jsem se že mi něco udělá" bedlivě jsem poslouchala, bylo mi ji tak moc líto, pevněji jsem ji chytila za ruku.

"Všelijak mě mlátil! Chytil si moje vlasy do ruky a natlačil moji hlavu na kůru stromu o kterou jsem se pořád třela. Cítila jsem potůček krve, ani tu bolest mezi nohama jsem pomalu necítila. Myslela jsem si že mě zabije když už mě znásilnil. Konečně se udělal, párkrát do mě ještě vrazit. Rychle si nasadil kalhoty a odešel. Já jsem se neudržela na nohou a dopadla jsem na zem vedle toho stromu. Styděla jsem se za sebe, tak jsme vstala a .... jsem tady"

Viděla jsem tu bolest v ní. Já už jsem v polovině začala brečet. Opatrně jsem ji objala. Obě jsme jen mlčely a přitom brečely zatímco jsem ji hladila ruku. Ona je můj druhý nejdůležitější člověk na světě, první je moje sestra a mamka. Nemůžu je dat na rozdílná místa.

Se sestrou jsme od sebe 5 let. Když mě bylo 14 a ji 9, tak naše matka studovala. Neměla na nás čas, přesto že chtěla. Musela si udělat další vysokou aby ji vzali někam do přijatelné práce, přesněji již třetí vysokou. Náš otec totiž trpěl schizofrenií, v praxi to znamená že se smál a dělal co ti na očích vidi a hned poté tě začal mlátit kvůli maličkosti. K tomu všemu byl pateticky lhář, lhal bez výčitek, bez citu. Jako by tomu co říkal, skutečně věřil. Tudíž se s ním rozešla a odstěhovala se od něho. Musela nás živit sama, kvůli nás obětovala svůj život. Sestře je teď 13 a bydlí společně s matkou v klidné oblasti města. Pravidelně jim posilam peníze co si vydělávám nedůstojným způsobem ale je to práce. Sestru jsem vlastně vychovala já. Obě je moc miluji.

U takových nemoci jako má otec, je velká pravděpodobnost že se přenese i na jejich děti. Sice jsem do toho stavu nespadla, ale špatně zvládam stresove situace a jsem hodně náladova. Beru na to prášky. S matkou a sestrou nebydlím kvůli toho. Někdy se bojím že mi najednou nějak šibne a já jim ublizim. Navíc je tím nechci zatěžovat a tak bydlím s Brii. Mým druhým nejdůležitějším člověkem. Jsme jako sestry a proto brečím když ji vidím v tomhle stavu. Zraněnou, smutnou... znasilnĕnou.

"Musíme to nahlásit na policii Brii! Toho zmrda nenechám jen tak běžet. Za prve ti sakra ublížil, a za druhé může znovu a ne jenom tobě ale i jiným dívkám!" Brii se na mě se založenýma očima podívala, věděla že to myslím smrtelně vážně. Jenom přikryla.

Byla jsem strašně moc naštvaná, ale pocit smutku byl silnější.

" Pojď" vzala jsem ji jemnĕ za ruku a táhla do obýváku kde jsem ji pomohla sednout si na gauč.

"Do prdele!" Zasyčela Brii "To bolí!" Nehodlala ale znovu brečet tak to zkousla a snažila si sednout do nejlepší polohy pro ní. Já jsem ji zatím šla do koupelny pro prašek od bolesti a dezinfekční věci a já jsem si sama pro sebe vzala antidrpresivum. Jinak bych asi roztřískala barák.

"Jednou se mě můj přítel zeptal, co si myslím že je největší objev lidstva. Odpověděl jsem mu že uvědomeni si toho, čeho jsme schopni."