Tenisky

Tenisky 01

Tenisky 01 - Náhoda

Rychle a zároveň otráveně jsem si zapsala dlouhý úkol z matiky. Věci jsem naházela do tašky a mávla na mé dvě nejlepší kamarádky. Za pár minut jsem stála před školou a čekala na ně. Brzy jsme se rozloučily a já pospíchala na autobus. Nejradši bych jela taxíkem, nesnáším tuhle nechutnou veřejnou dopravu. V taxíku to aspoň nepáchne jako někde na skládce. Ušklíbla jsem se a znechuceně pokračovala na zastávku. V autobuse jsem zapadla na volné místo v uličce a nervózně pohlédla na bílé hodinky, které nosím pořád na ruce. Vyndala jsem sluchátka a stiskla tlačítko play. Zvýšila jsem hlasitost na maximum a ignorovala úšklebky lidí kolem mě. Z nudy jsem se dívala kolem sebe a přitom přemýšlela, kolik mám ještě času na to, dojet domů. Pohledem jsem se zastavila u právě otevírajících se dveří. Zahlédla jsme červeno šedé tenisky značky Vans. Moje oblíbená značka. Vzhlédla jsem a znovu se pohledem zastavila u hlavy osoby s těmahle dokonalýma botama. Dokonalý. Ano, to je to správné slovo jak popsat obličej a vůbec všechno. Zrudla jsem a odvrátila od toho úžasného kluka můj pohled radši na mé fialové tenisky popsané lihovkou. Jako kdyby to udělal schválně, stoupl si přímo ke mně. Dovolila jsem si na něj ještě jednou pohlédnout. On se zájmem sledoval moje ošoupané Conversky. Moc jsem to nechápala. Aspoň ho můžu sledovat, aniž by o tom věděl. Pousmála jsem se a pokračovala jsem v jeho sledování. K mé smůle se na moje tenisky po chvíli vykašlal a svůj pohled mi nasměroval do očí. Rychle jsem uhnula pohledem a znovu se začervenala. „Sakra.“ Zaklela jsem si pro sebe v duchu a vyndala jsem radši mobil. Začala jsem předvádět, že někomu píšu. Nevěděla jsem, co dělat. Uvědomila jsem si, že i on může slyšet mou oblíbenou hudbu a s úlekem jsem hlasitost okamžitě ztišila. Bylo už zřejmě pozdě, protože se kluk divně usmíval a stále se na mě díval. „To nemáš nic jiného na práci?“ ptala jsem se ho jen v myšlenkách. Můj obličej se nechtěl vrátit do původního odstínu, a tak jsem tam musela sedět napůl červená. Už jsem začínala přemýšlet o tom, že vystoupím, ale kluk mi zaťukal na rameno s přátelským úsměvem. Nechtělo se mi, ale přesto jsem mu pohlédla do mandlových očí a čekala, co by mohl chtít.

„Tak nějak od tebe nemůžu odtrhnout pohled.“ Začal a já jsem sebou trhla. Nejspíš si toho všiml a radši dodal: „Od tvých tenisek, myslím.“ Ulevilo se mi, ale přesto jsem byla trochu zklamaná. Nevím, co bych odpověděla, kdyby mi řekl jen tu první větu.

„Aha, mně na nich nepřijde nic skvělého.“ Zamumlala jsem v odpověď a přinutila se k milému úsměvu. Nejradši bych vyskočila ze sedadla a objala ho. Cítila jsem, jak ještě víc rudnu, když se na něj dívám. Ještě, že za dvě zastávky vystupuju.

„Hm, mně jo. Kdes je sehnala, ty nápisy jsou super.“ Mrkl na mě a mě napadlo, že se tady na místě rozpustím.

„Nesehnala, stačily k tomu obyčejné Conversky a černá lihovka. Nic zvláštního.“ Odpovídala jsem se stále vyrovnaným výrazem. Škoda, že nedokážu ovládat i barvu mého obličeje.

„Tak to jo, a to sis to počmárala sama?“ ptal se dál se stálým úsměvem.

„Tak napůl. Mám tam podpisy nejlepších kamarádek, to byla jejich práce. A to ostatní jsem tam dopsala já. Jsou to jen blbosti.“ Odvrátila jsem od něho pohled, už jsem se mu nevydržela déle koukat do očí. Zaposlouchala jsem se. Právě včas, musím vystupovat.

„Zajímavý nápad.“ Poznamenal a nadechl se, že ještě něco řekne, ale já musela vystupovat.

„Ehm… promiň, ale musím vystoupit.“ Zvedla jsem se nemotorně ze sedadla a přehodila si tašku přes rameno.

„Jenom můžu ti zítra přinést moje tenisky, že bys mi tam taky něco takovýho napsala?“ zeptal se ještě rychle a já jsem na něj zůstala udiveně zírat.

„J-jasně.“ Vyhrkla jsem a skoro jsme z autobusu vypadla. Celý rozhovor jsme si přehrávala v hlavě. To si neumí tenisky počmárat sám? Co mu na nich připadalo tak super? Možná, že… Ne, to je blbost, jak bych se mu asi mohla líbit? Já? Před domovními dveřmi jsem přestala s přemýšlením a radši odemkla. No jo, musím na trénink. Uvědomila jsem si a spěchala jsem se převléct.