Tenisky

Tenisky 05

Když mi u hlavy zařinčel budík, mrskla jsem ho proti zdi. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Proč na něj jednoduše nemůžu přestat myslet? Je to jen obyčejný kluk. Opakovala jsem si tuhle lež v hlavě pořád dokola. Jako zombie jsem se došourala ke stolu se snídaní. A jako obvykle jsem dloubla párkrát do sladké vafle a odešla směr koupelna. Až po sprše jsem se dokázala probrat a vzpomenout si na všechno. Na každé slovo a větu, kterou řekl. „Znamená snad tohle… že jsem se zamilovala?“ v šoku jsem sledovala můj odraz v zrcadle, neschopná pohybu.

Ihned mě ale probraly mé vlasy trčící do všech stran. „Co to… sakra je?“ zaječela jsem až příliš nahlas. Bez přemýšlení jsem popadla žehličku na vlasy a snažila se s ní u zamlženého zrcadla něco vytvořit.

„Hmm… tohle by snad šlo,“ vydechla jsem po pár minutovém soustředění. Ještě jsem si lehce přepudrovala obličej a hrnula jsem se do šatny.

„Yup, jsem připravená,“ mumlala jsem si pro sebe a se zářivým úsměvem na tváři jsem zapnula notebook. Měla jsem jen jedno upozornění na světoznámé stránce facebook. Nervózně jsem se zadívala na červenou svítící jedničku u upozornění.

„Bože, čeho se zase bojím?“ byla jsem naštvaná sama na sebe a zuřivě jsem na to konečně klikla. Jak jinak, v upozornění bylo jen to, že mi odsouhlasil žádost o přátelství. Jenomže pro mě to nebylo pouhé jen. Znamenalo to pro mě nejlepší událost dne, týdne a možná i měsíce.  Klikla jsem ještě rychle na jeho profil a nemohla jsem si odpustit úšklebek. U každé své fotky měl minimálně 200 “liků“.

„No, není se čemu divit, že? Musí být strašně oblíbený,“ odpověděla jsem sama sobě, zaklapla laptop a hrnula se ze dveří, abych stihla autobus.

„Nechceš odvést?“ ptala se máma překvapená mým rychlým odchodem.

„Ne, díky. Už musím běžet, nebo to nestihnu. Hezký den,“ křikla jsem ještě přes rameno a mizela ze dveří. Stejně jako včera jsem šťastně poskakovala až nahoru k zastávce. Stoupla jsem si na mé obvyklé místo a čekala. Najednou mi někdo přikryl oči a já se akorát vyděsila k smrti.

„Tak co, kdo jsem?“ zeptala se osoba a já ihned poznala známý hlas.

„Dan?“ odpovídala jsem zaskočeně.

„P-ř-e-s-n-ě!“ kladl důraz na každé písmenko. Po tváři mi přeběhlo zděšení, strach, zklamání a nakonec to přešlo v naštvaný výraz. Co teď asi budu dělat, když se tady najednou objevil on? Je jen můj nejlepší kámoš, ale stejně, takhle s Drewem nebudu moct ani promluvit.

Dan zachytil můj výraz. „Nemáš radost?“ zašklebil se smutně.

„Ne, jistě, že mám. Jen jsem si něco nechala doma a už se pro to nestihnu vrátit. Jsem naštvaná jen sama na sebe,“ usmála jsem se a mrkla na něj. Objala jsem ho na přivítanou, sundala mu jeho čepici a nasadila si ji na hlavu. Přesně tak, jak to dělávám většinu času.

„Tak to je dobře. Neboj, všechno ti půjčím,“ zazubil se a upravil mi čepici.

„Dík…“ nechala jsem tohle slovo vyset ve vzduchu a nepromluvila jsem do té doby, dokud nepřijel autobus. Posadili jsme se úplně dozadu a já jen doufala, že mě Drew neuvidí. A že Dan neuvidí jeho. Nervózně jsem mlčela až do té doby, než mi Dan vytrhl sluchátka z uší a překvapeným výrazem.

„Haló! Jasmine!“ zamával mi hystericky před obličejem rukou ověšenou různými náramky.

„No, co je?“ nevěnovala jsem mu pozornost a hleděla z okna.

„Nechceš se mi věnovat? Jel jsem až k tobě domů,“ poznamenal a upozornil tak na věc, která mě naštvala.

„Jasně, jsem dneska jen trochu zamyšlená. Takže, kam půjdeme po škole?“ prohrábla jsme si rukou vlasy a zadívala se Danovi do zelených očí.

„Nikam, šprtám na ten velkej test,“ ušklíbl se.

„Jej, na ten jsem úplně zapomněla. Mám nápad, můžeme se spolu učit. Pak přespím u tebe. Šlo by to?“ usmála jsem se na něj. Dan mírně zrudl, nechápala jsem proč.

„J-jo, jasně, že šlo. Není problém,“ oplatil mi úsměv.

„Tak fajn…“ chtěla jsem ještě něco říct, ale právě přistoupil o autobusu on. Andrew. Sakra, co teď? V hlavě jsem měla prázdno a v krku sucho tak, že jsem nemohla ni polknout. Rozhlédl se po autobuse a pak už jsem viděla jen jeho nově počmárané Conversky mířící směrem k nám.

„Čauky,“ procpal se ke mně davem cestujících a shodil mi čepici do čela.

„Zdravím,“ pousmála jsem se celá červená.

„Čau, i když netuším, kdo seš,“ ozval se můj nejlepší kámoš sedící vedle mě.

„Promiň, jsem Andrew a…“

„Drew, tohle je Dan, můj spolužák. Překvapil mě u nás na zastávce…“ snažila jsem se usmát, ale vznikl z toho jen úšklebek.

Tákže po hoodně dlouhé době další díl. Po pravdě, ani nevím, jak se omluvit za to, že jsem to nebyla schopná napsat a vložit dřív. Snad si to ale i přesto přečtete a necháte mi tady komentář. Ať už s kritikou nebo pochvalou :) budu ráda i za votes. :)