Tenisky

Tenisky 06

„Drew, tohle je Dan, můj spolužák. Překvapil mě u nás na zastávce…“ snažila jsem se usmát, ale vznikl z toho jen úšklebek. Srovnala jsem výraz a zadívala se Danovi provinile do očí. Nevím proč provinile, vždyť se nic nestalo.

„Těší mě,“ zazubil se Andrew a podal Danovi zdvořile ruku. Dan na jeho ruku nevesele pohlédl, ale nakonec ji chytil, vzhlédl, prohlédl si ho od hlavy k patě a nasadil falešný úsměv.

„Jasný, mě taky,“ odpověděl krátce a pak dodal jen: „Sedneš si k nám nebo jak?“ Drew se pousmál, protáhl se kolem mě a usadil se po mé levé ruce a upravil mi čepici na správné místo. Zrudla jsem. Očima jsem zabloudila k Danovi, který se díval do země.

„Odkud… se vy dva vlastně znáte?“ kývl Dan hlavou směrem ke mně, aby tu nepanovalo trapné ticho. Trhla jsem sebou a přemýšlela, jak to Drew vysvětlí.

„Potkali jsem se jednou náhodou v autobuse, když jsem oba jeli ze školy domů a já si všiml bot, které na sobě Jas měla. Ty počmárané Conversky. Líbilo se mi to a tak jsem se jí zeptal jestli by mi je taky nepočmárala..“ natáhl jednu nohu a prstem si ukázal na botu. „A takhle to dopadlo,“ podíval se mi do očí a usmál se. „Ještě jednou díky, Jasmine,“ řekl potichu a udržoval si na tváři úsměv.

„Hm, aha. To zní zajímavě,“ zhodnotil to Dan a konečně vzhlédl.

„No, je to prostě dlouhý příběh,“ ozvala jsem se už vyrovnaným hlasem. „Od té doby na sebe skoro vždycky narazíme v autobuse,“ zalhala jsem, protože mi připadalo divné říkat Danovi, že jsme se takhle domluvili.

„Aha. Takže dneska se spolu teda budeme učit a pak u nás přespíš?“ změnil Dan téma debaty. Na chvíli jsem se zamyslela.

„Hm, asi jo,“ obrátila jsem pohled ven z okna a sledovala jsem ubíhající město. Necítila jsem se dobře, ne, když jsem tu seděla v autobuse plném lidí mezi nimi. Dan se tvářil bez důvodně naštvaně, i když to překrýval úsměvem, poznala jsem to. Znám ho až moc dobře, a on mě taky. A Drew… jen jeho přítomnost mi dělala velký problém. Nebyla jsem si jistá, jestli tu právě teď chci být. Kdyby Dan nepřijel takhle ráno k nám a nenastoupil by se mnou do autobusu, necítila bych se tak, jak se teď cítím. Nevím, jestli mám něco říkat nebo jen koukat z okna ven. Po pravdě ani nevím, co mám říkat. Povzdechla jsem si, nasadila jsem si sluneční brýle, vytáhla mobil se sluchátky a naplno jsem si zapnula písničky. Opřela jsem si hlavu dozadu o sedadlo a zavřela jsem oči. Bolela mě z toho všeho hlava a věděla jsem, že bych je neměla ignorovat, ale prostě jsem nebyla schopná se s nimi nějak bavit. Navíc za dvě stanice Drew vystupuje, takže stačí chvíli počkat.

Seděla jsem tam v tichu, měla jsem zavřené oči a přemýšlela jsem o tom, jak je všechno na nic. Po pár minutách mi někdo dloubl prstem do tváře. Trhla jsem sebou a rychle otevřela oči. Přede mnou stál Drew zřejmě připravený k výstupu. Sundal mi čepici, nasadil si ji na hlavu, s úsměvem mi zamával a zmizel. Naštvaně jsem si vytáhla sluchátka s uší.

„Ach jo, tohle mi dělá pořád. Co si jako myslí?“ zeptala jsem se sama sebe a pohlédla na Dana, který už se zdál v pohodě.

„Pořád?“ zeptal se nechápavě a zabodl do mě své zelené oči.

„Eh.. no, už předtím si vzal moje brýle a teď mou čepici,“ zamumlala jsem jakoby uraženým hlasem.

„Hm, zajímavé je, že mně bys nikdy nedovolila, abych si takhle jen tak něco půjčil,“ ušklíbl se Dan a dál mě upřené sledoval.

„To máš pravdu. Praštila bych tě, asi,“ zasmála jsem se a zároveň se i zaposlouchala, abych věděla, jestli už nevystupujeme. Akorát se ozvalo jméno naší zastávky.

„Jak milé,“ zašklebil se Dan znovu a potom se zatvářil nepatrně ublíženě.

„Dělej, vystupujem. Musíme si pospíšit nebo nedorazíme včas.“ Dělala jsem, jako bych si jeho výrazu nevšimla a seskočila jsem ze schůdků od autobusu.

„O čem jste se vůbec bavili? Ty a Andrew? Nemlčeli jste snad, ne?“ zajímala jsem se.

„O ničem důležitém,“ otočil se na mě s úsměvem. „O věcech jen pro kluky,“ zasmál se a dloubl do mě loktem.

„Aha,“ usmála jsem se a dál to neřešila, i když mě to uvnitř znepokojovalo.

Zbytek cesty ke škole Dan mluvil o Emily, našem společném přespání a o nadcházejícím zkouškovém období na naší škole. Já jen přikyvovala a nechávala ho mluvit. Byla jsem duchem nepřítomna a jen hleděla na cestu před sebou. Jedna věc mi pořád vrtala hlavou.

Zdravím všechny. Takže po hoodně dlouhé pauze další díl. Doufám, že si to ale i tak někdo přečte.. Tenhle díl je bohužel takový nudnější, tak se omlouvám. Ocením komentáře, kritiku i votes. :)