Tenisky

Tenisky 02

Tenisky 02

Neochotně jsem se vyhrabala z postele a doplazila se ke koupelně. Do očí mě ihned praštilo ostré světlo. „No úžasný.“ Zašklebila jsem se na mou matku, která se s úsměvem upravovala u zrcadla.

„Fajn, že vstáváš, na stole máš snídani.“ Usmála se a pokračovala v úpravě vlasů. Jako kdybych to nevěděla. Má snídaně tam bývá každé ráno, přesně ve stejný čas. Ještě v pyžamu jsme usedla na židli a podívala se na dvě vafle. To moje matka nikdy nepochopí, že ráno prostě nic nesním? Kousek jsem odkrojila a opatrně si sladkou snídani strčila do pusy. Nakonec jsme do toho stejně jen párkrát dloubla a šla jsem se převléct. Otevřela jsem obrovskou skříň a doběhla se podívat na teploměr. Vyndala jsem z ní krátké šaty se zebřím vzorem. Rychle jsem je na sebe hodila a pokračovala do koupelny. Vzala jsem hřeben a rozčesala si moje dokonalý afro. Popadla jsem tužidlo a lak na vlasy.

„Mnohem lepší.“ Zamumlala jsem.

„Sluší ti to.“ Poznamenala moje už konečně připravená matka.

„Ne, ale díky.“ Ušklíbla jsem se a prohlédla se v zrcadle. Na nic dalšího nemám čas, musím jít. Naházela jsme učebnice do tašky a přehodila si ji přes rameno. Z věšáku jsem strhla koženou bundu a natáhla si na nohy tenisky. Tentokrát bílé. Připadám si vážně jako zebra. No, super. Vrátila jsem se do pokoje pro sluneční brýle a pohled mi padl na lihovku položenou na mém bílém notebooku. Vzpomněla jsem si na včerejšek a mírně jsme zrudla. Popadla jsme brýle i fixu a zkontrolovala jsem, jestli mám všechno.

„Tak čau, musím.“ Hodila jsem pohledem na mámu, kterou beru spíš jako kamarádku.

„Jasně, měj se. Tady máš sluchátka.“ Podala mi krabičku se značkou Apple. Jasně, moje sluchátka. Proč mi je zase musela rvát někam do krabičky? Ach jo, jednou se z ní vážně zblázním. Už abych bydlela sama. Zabouchla jsem a honem pospíchala na zastávku.

Udýchaně jsem nastoupila do autobusu. Postavila jsem se ke dveřím a mírně jsem trhla hlavou, aby se mi srovnal účes. Černobílé brýle značky Ray Ban mi z hlavy spadly do obličeje.

„Sakra.“ Zaklela jsme potichu, přesto se na mě podívalo několik lidí. Dělala jsem jakoby nic a zapojila jsem do mého iPhonu bílá sluchátka. Pustila jsem si nahlas písničky, bylo mi jedno, že to všichni slyší, stejně nikdo nemá šanci tomu rozumět, tak co? Byla jsem zabraná v mých myšlenkách a nevšimla jsem si, že za mnou někdo stojí. Ten někdo mi sundal sluneční brýle. Trhla jsem sebou a otočila se. Stál tam on. Začervenala jsem se. Nevěděla jsem, co dělat. Tak jsem mu sundala jeho čepici a nasadila si ji, stejně tak, jak ji měl on. „Hm, sluší ti.“ Zamumlal, díky čemuž jsem zrudla jako rajče.

„Ahoj! Co tady děláš?“ ptala jsem se, aby nebylo nic poznat.

„Jedu do školy?“ zašklebil se.

„To je mi jasné.“ Obrátila jsme oči v sloup. „Myslím… nikdy jsme tě tady takhle brzo ráno neviděla. A to jezdím pořád ve stejný čas, někoho, jako jsi ty, bych si všimla.“ Dodala jsem, a když mi došlo, co jsem řekla, znovu zrudla. Teď už to musí být poznat. Využila jsem čepice a dala jsem si jí víc do čela. On se jen usmál a odpověděl. „Víš, já normálně jezdím později. Nemám školu tak daleko.“

„Aha, takže proč jsi tu tak brzo?“ pokračovala jsem v pokládání otázek, pořád jsem se nehorázně červenala, ale nemohla jsem se prostě otočit a jít někam jinam. Ne, když je to on a mluví na mě. Mám pocit, jako bych ho znala dlouho. Úžasně se s ním povídá. Jako bychom se znali několik let.

„Tady.“ Zazubil se a mrskl po mně tašku Adidas, ve které byly nové Conversky, čistě modré.

„Aha, To jsi vstal dřív jen kvůli tomu?“ znejistěla jsem.

„Jasně, abych tě mohl vidět… a dát ti ty boty.“ Trhla jsem sebou při první části jeho věty. Bylo by super, kdyby to nedořekl. Ach jo, stojí tady přede mnou někdo dokonalej a já nejsem schopná s tím něco udělat.

„A copak tam chceš napsat? Vstávat jsi nemusel, mohl bys mi to předat odpoledne.“ Promluvila jsem konečně.

„Když já nevím… Nechám to na tobě.“ Mrkl na mě. „No víš, dneska máme odpoledku. Asi do půl pátý, takže…“ poslední slova zůstala viset ve vzduchu. „Co kdybych na tebe počkal u tvé zastávky?“ zamyslel se a nasadil si moje brýle.

„No, my končíme v půl čtvrtý, takže bych tam přišla tak v pět?“ navrhla jsem a podívala se mu do očí, doufám, že do očí. Přes ty brýle jsem toho moc neviděla, takže jsem ani nemohla zrudnout. Naštěstí.

„Jasně, budu tam.“ Ujistil mě. „Teď už ale musím vystupovat, zatím čau.“ Nadzvedl mi jeho čepici trochu z čela a následně do ní strčil rukou. „Tak je to lepší, měj se.“ Usmál se.

„A-Ahoj.“ Vysoukala jsem ze sebe. „Počkej, moje…“ nedořekla jsem, dveře se už zavřely a já pokračovala směrem ke škole i s jeho čepicí. On měl moje brýle. Věděl o tom, nedal mi je schválně. Ale proč? Zbytek cesty do školy jsem nad ním přemýšlela. Byla jsem nepřítomná, i když jsem na zastávce zdravila mojí nejlepší kamarádku Emily.

„Heej! Posloucháš mě?“ ptala se naštvaně.

„Jo jasně, promiň.“ Pousmála jsem se a vybídla ji, ať pokračuje.

„Hele Em?“ použila jsem zkráceninu jejího jména.

„Hm?“ ušklíbla se na oko naštvaně.

„Kdyby na tebe po škole na zastávce čekal úžasnej kluk, co bys dělala?“ Emily vypískla a zasmála se.

„No… nevím. Tobě se to stalo?“ Podívala se mi do očí.

„Ne, jasně že ne!“ bránila jsem se. „Jen mě to tak napadlo.“ Zamumlala jsem a dala se znovu do přemýšlení. To už jsme vešly do dveří školy a já musela zdravit všechny mé přátele. Kupodivu jsem docela populární a mám jich celkem dost. Sama to nechápu. Jediné, co mi schází, je kluk. Ten jeden důležitý člověk, díky kterému by se můj malý svět obrátil vzhůru nohama.