Dollhouse || Larry Stylinson

Prologue

LOUIS

V jedné ruce jsem nesl tři šálky kávy a jednu tác s muffiny, v druhé jsem pevně svíral papíry, po které mě poslal pan Styles do jeho kanceláře.

Malými krůčky jsem přecházel po úzké chodbě do zasedačky, kde rokovalo několik dalších lidí s mým šéfem, pro zajištění nové reklamy pro firmu pana Stylese. Módní značka Versace nepotřebovala až tak velkou reklamu, ale pořád se jejich produkty zlepšovaly a zlepšovaly. Dát o ní vědět i lidem mimo Evropy, by byl velký skos kupředu.

Vyšel jsem po sklených schodech vedle kanceláří, kde pracovalo množství mých kolegů. Strávil jsem mezi nimi jenom několik měsíců, těsně předtím, než jsi mě pan Styles převzal za osobního asistenta. Považoval jsem to za ohromné štěstí, že mě po tak krátkém času, povýšil na tak důležitý post.

Přicupkal jsem k masívním dveřím z tmavého dřeva, otevřel si plecem a sklopil pohled. Dělal jsem to automaticky, nic co se v místnosti říkalo, nebylo pro mé uši.

„...v Americe můžeme zařídit kampaň ve Washingtonu, s nejlepšími modely..." Zachytil jsem slova vysoké ženy s červenými rty a tvrdým pohledem. Měla založené ruce na hrudi, očima bloudila po slovech na plátně, které stálo na stojanu hned vedle ní.

Rychle jsem přešel k vrch-stolu, kde seděl pan Styles. Nepatrně jsem k němu šibl očkem, musel jsem se přesvědčit, jestli se ještě tváří stejně, jako před hodinou.

A myšlení mi nelhalo, seděl opřený na jednom z opěradel křesla, pěstí si podepíral bradu a znuděně pozoroval pohybující se čísla na monitoru svého tabletu. Nepochyboval jsem o tom, že to budou jeho peníze nebo minimálně peníze firmy, ve víc než šesticiferném čísle.

Jedním ladným pohybem jsem před svého šéfa postavil tác s muffiny, ostatní dvě šálky jsem rozdal mužem po jeho bocích. Stihl jsem si všimnout, že všichni se tvářili napjatě, čekali až Styles promluví, přijme nebo odmítne jejich nabídky.

A to jasně naznačovalo jeho postavení mezi těmito lidmi. Mohl si vybírat, kterou reklamu sebere, která je pro něho nejvýhodnější.

Odstoupil jsem krok od stolu, proměřil si koutkem oka pana Stylese.

Jeho vlasy byly delší, než když jsem u něj nastupoval. Pořád měl hravé zelené oči, které se na ředitele jedné z popředních módních značek vůbec nehodily. Myslel jsem, že to bude spíš někdo s hrůzostrašným výzorem, ale pan Styles byl vysoký, štíhlý a uhlazený muž. Rád nosil výstřední košile a nebyl o více než pět let starší ode mě, typoval bych, že ani pořádně neskončil vysokou školu. Byl mi více než sympatický.

Svoje postavení měl díky matce a otci, co se zajímali hlavně o jeho budoucnost. Mojí povinností bylo nastudovat si vše o něm, předtím, než jsem se hlásil o tohle místo.

Zastal jsem si po jeho pravici, kdyby se vyjádřil, že ještě něco potřebuje.

Konečky dlouhých prstů si přejel od jednoho koutky rtů, po druhý, líně mlaskl jazykem a zastavil tak mluvení vysoké ženy.

Natáhl se po dortík před sebou, zakousl se do něj a vstal.

„Slečno Martinezové, velice si vážím vaše vybraná slova a skvělé zpracování budoucnosti, kterou by mohla moje firma ve vašich rukách mít. Emailem vám pošlu svou zpětnou vazbu, do měsíce." kývl ostatním zúčastněným při stole. „Děkuju, že jste se všichni dostavili na toto střetnutí. Nashledanou."

Všichni se při jeho odchodu zdvořile postavili, shrnuli si poznámky na jednu kopu a chystali se na odchod.

Já jsem cupkal za panem Stylesem, očima jsem si měřil jeho dlouhé nohy. V zasedačce nechal svou kávu i muffiny, jeden si vzal sebou.