Dollhouse || Larry Stylinson

4.

LOUIS

Ráno jsem si dal budík o dvě hodiny dřív, abych nezmeškal k Harrymu. Osprchoval jsem se, stříkl na sebe mužský parfém (i když bylo zjevné, že mou vůni přetlačí jiná) a udělal si snídani. Ve dřezu zůstalo špinavé nádobí, které si po sobě kluci včera neuklidili.

Liam už v bytě nebyl, z druhé ložnice vylezl jenom Niall protírajíc si oči.

„Dobré ráno..." zamumlal tichým hlasem, já jsem přerušil krájení banánů a zvedl pohled.

Snažil jsem se usmát bez křeče, aby na mě nebyla znát žádná nervozita. „Dobré. Dáš si ovesnou kaši taky? Nebo vločky? Mám nakrájené ovoce."

Niall opatrně usedl za stůl, podíval se na výběr jídla před sebou a na mě. Nezazlíval jsem mu to, já sám jsem mohl kdykoliv vybouchnout jako časovaná bomba plná potlačených pocitů. Možná bych křičel, možná bych nadával a možná brečel.

„Už je ti lépe?" zajímal se starostlivým hlasem a já beze slov přikyvoval. „Liam se ptal co se ti stalo. Řekl jsem, že to máš teď pracovně těžké a že tvůj šéf ti dal druhou šanci, jen od tebe chce nároční věci."

Ani nevíš, jak pravdivé tvoje slova jsou, Ni, pomyslel jsem si, během toho jsem dával pozor, aby se jogurt nepřevrátil na desku a neušpinil ovoce. Zachvěly se mi ruce.

„Jak jde situace se Stylesem? Co pro něj vlastně děláš?" Niall se uvolnil, pochopil mé mlčení celkem špatně. Nebyl jsem klidný ani vyrovnaný, a už vůbec nebyla celá situace v pořádku.

Odkašlal jsem si, předtím než jsem se usadil vedle něj a pustil se do jídla. „Spravuju jeho osobní účty, proto chodím k němu domů." Vysvětlil jsem těžce.

„Nestávají se z vás ani trochu přátelé? Mohlo by se to stát, když už budeš trávit čas u něj doma." zamýšlel se Ni. „Byli by z vás-"

„Ale mezi námi je čisto pracovní vztah." přerušil jsem ho. Znova jsem se vrátil k nevrlému tónu hlasu, napil se čaje a naházel do sebe poslední kousky ovesné kaše. Niall se už neozval, jenom mě vyprovodil z bytu a popřál mi hezký den.

Tentokrát jsem si se sebou nebral nic, jenom peněženku, mobil a klíče. Za límec trika jsem si zastrčil své brýle, se kterými jsem se cítil poněkud lépe.

Přivolal jsem si taxík pod dům, téměř cítil Niallův zrak plný obav probodávající mé záda. Jistotně se díval z okna.

Povzdechl jsem si, nadiktoval řidiči adresu, kterou jsem si pamatoval a usadil se. Modlil jsem se, aby mi Harry i teď nepřeplatil cestu, cítil jsem se ještě víc jako pochybný muž, co si za svou přítomnost nechává někomu platit.

Cesta trvala méně, než poprvé, možná proto, že jsem si už zvykl na těch patnáct minut v autě pozorovat zamlžené město.

Vystoupil jsem, podal drobné řidiči (jelikož má vlastní peněženka nevlastnila papírové padesátky a stovky) a přešel přes ulici. Pamatoval jsem si Harryho plot kolem pozemku, zazvonil jsem zvenčí na mohutní bránu.

Čekal jsem jenom chvíli, než my Harry otevřel a já se dostal k jeho dveřím.

Ještě před zaklepáním jsem jedním očkem mrkl na hodinky - nepozdil jsem se.

S pevným sebevědomím jsem zaklepal, otevřel mi rozcuchaný Harry s mobilem v ruce a vřelým úsměvem.

„Už jsem tě čekal Lou," promluvil a zvuk z mé přezdívky lahodně vklouzl do mých uší. Z jeho rtů to vyznělo jako nebeská píseň. „Můžeš se jít nahoru převléct." Vešel jsem dovnitř, vyzul se a pověsil si kabát do předsíně.