Dollhouse || Larry Stylinson

6.

LOUIS

Harry se postavil z gauče, přešel několik kroků a zastavil se u sklené vitríny, kde měl vystavené skleničky s ozdobným řezem skla, nebo menšími diamanty. Nepochyboval jsem o cennosti tohoto příboru.

Těžce jsem přehltl, při pohledu na to jak odchází do kuchyně, jsem se pousmál, nohavice se mu rolovali při rozkroku, z toho, že je nemělo co držet - ani opasek, ani knoflíky. Mohl jsem vidět lem jeho boxerek, které ještě před chvílí končily na úplně jiném místě.

„Lou, nechceš něco k pití?" zeptal se z druhé místnosti a já jsem vyvalil oči, když jsem se pokusil odpovědět. Sucho v puse a pálení v krku zabránilo jakýmkoli slovem vyjít z mé pusy, musel jsem se rychle postavit a dojít za ním.

Přikývl jsem, jakmile ke mně zvedl pohled.

Nalil mi do sklenice mléko z lednice, přitom sám měl v druhé ruce tekutinu s měděným odstínem. Mohl to být džus, nebo i alkohol, ale oba jsme si osvěžení nalili do krku na jeden hlt.

Natáhl ke mně ruku, když jsem dopil a já mu podal sklenici. Nepochopil jsem jeho něžné gesto, neptal si pro pohár, ale pro mou ruku, proto si se mnou okamžitě propletl prsty a přitáhl si mě k své hrudi.

Automaticky jsem zavřel oči a vdechl jeho vůni. Nic aromatické mi nevonělo tak, jako Harry. Moje tělo zareagovalo samo od sebe, omotal jsem kolem něj své ruce a na rty mi vběhl úsměv, cítil jsem, že se o mě někdo staral, byl jsem v bezpečí a chráněný.

„Zavezu tě zpátky k tobě," promluvil najednou do ticha Harry a moje srdce udělalo několik přestávek mezi údery. „Potřebuješ se vyspat." Políbil mě na vrch hlavy a nechtěně se vymotal z mého těsného objetí. Nepodíval se mi do tváře, ani do očí.

Zmateně jsem zamrkal, zrak mi padl na polovici čokoládového dortu na stole, s mým nesnědeným kouskem. „Ne!" odkašlal jsem si, chraplavost mého hlasu dřela kůži. „Teda... Ne, já se nechci vrátit. A vyspal jsem se přece i tady." Znova mě píchlo při srdci, zněl jsem jako někdo, kdo si k někomu vytvořil citový vztah.

„Odvezu tě, řekl jsem," utnul mé protesty tvrdě Harry. „Běž se převléct."

„Jestli je to pro ten dort, tak se omlouvám." Roztřásl se mi spodní ret a Harry si povzdychl, znova mě pohltil do objetí. „Není to tak, miláčku. Nezlobím se, už jsi mi dokázal, že budeš hodný kluk, musíš se to jenom správně naučit." Vzdychl. „Chci, aby sis zvykl na to, že budeš většinu svého času teď tady, se mnou. Proto by sis měl sebrat pár věcí od sebe, ostatní ti koupím já." Z věšáku v předsíni si vzal kožený kabát a navlékl si ho na ramena.

„Ale přijdeš pro mě, že ano?" vyvalil jsem oči. Ne, že bych se nezaobešel bez Harryho, ale s ním to bylo to pravé. To skutečné.

Harry se láskyplně usmál a já jsem věděl, že všechny pocity za tímto úsměvem byly věnovány mě. „Samozřejmě, že si přijedu pro svou princeznu. A teď běž nahoru, za deset minut tvůj kočár vyráží."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem přišel domů, ovanula mě známá a přeci tak zapomenutá vůně spálených palačinek a kávy, která se šířila bytem, odkdy jsme se s Naillem nastěhovali.

Zaslechl jsem Niallův hlas, s výrazným Irským přízvukem v každém slovu. „...To je skvělé! Jasně, zeptám se-ano, ano se mnou můžeš počítat. Okay, zatím!"

Skopnul jsem své boty do kouta, kabát pověsil na věšák.

S rozzářeným úsměvem, co způsobovaly moje pocity, nebo jenom vyslovené štěstí, jsem strčil hlavu do obýváku, odkud se blonďáček ozval. Při uchu měl telefon, ale když mě zahlédl, odhodil ho a vyskočil z pohovky.