Strážkyně /CZ/

2.kapitola

Do sálu přinesli židle a všichni se začali bavit, co se děje. Já měla židli vedle malého pódia a tak jsem měla na všechny výhled. Všichni předkládali své návrhy, co se podle nich děje. Respektive, hádali se o věrohodnější teorii. Miranda se je snažila nějak mírnit v jejich diskuzi, ale pár sekund po tom, co jim řekla, aby se utišili, už zase na sebe křičeli.

Vstala jsem ze židle a otočila jsem hlavu k Mirindě a vyslala k ní nevyřčenou otázku. Přikývla. „Prosím o klid. Mohli by jste mě poslouchat?“ Když se utišili, pokračovala jsem. „Teď s tím stejně nic neuděláme. Nevíme, co chtějí. Musíme počkat, než vznesou požadavky. Nemáme na výběr.“

„Ale..“ začali se ozývat ostatní.

„Ticho!“ Mirandin se roznesl po celém sále. „Souhlasím. Rozpouštím tuhle schůzi. Sejdeme se, až se najde něco, co budeme moc řešit.“

Opět se ozvalo nesouhlasné mručení a mumlání. Miranda na mě kývla a odešla, na to se začali rozcházet i ostatní. Já zůstala stát před trůnem a čekala na svou skupinu. Nic jsem jim neřekla, ale věděla jsem, že mě budou následovat. Ostatně, byla jsem jejich nadřízená. Cestou ze sálu se nám do cesty postavila jedna ze zdejších zaměstnankyň, která nás potom dovedla do našich pokojů. Pokoje jsme měli po čtyřech. Zatímco Jim, Darek, Luis a Mike byli na jednom pokoji, já, Melissa, Noah a William jsme byli na druhém. Jelikož se každý pokoj skládat ze dvou menších ložnic a společného pokoje, nevyskytly se problémy.

Melissa byla dobrá spolubydlící. Alespoň takový dojem jsem získala z celého dne. Moc toho nenamluvila, což mi vyhovovalo a pořádek taky udržela.

Tu noc jsem nespala klidně. Ostatně, jako každý večer. Stále ta stejná noční můra. Stála jsem na kraji útesu. Vítr od moře mi čechral vlasy, které teď silou větru jen vlály ve vzduchu, jako prapor, jako moje bílé šaty. Pociťovala jsem naprostou bezmoc. Sen se změnil. Stála jsem uprostřed pole, plného rudých vlčích máků. Mé šaty už nebyly sněhově bílé. Nyní byly pokryté něčím červeným. Rozhlédla jsem se. Několik metrů ode mě leželo tělo, nepochybně mrtvé. A dál další..a další. Najednou jsem pochopila, co je ta červená na mých šatech. Krev. Začala jsem panikařit a tak jsem se rozběhla z pole, jako bych mohla před tím utéct. Utíkala jsem i přesto, že se mi zakrvácené šaty pletly pod nohy a zakopávala jsem o kameny na zemi. Když už jsem utíkala podle mě strašně dlouho, otočila jsem se. Těla byla pryč. Louka už byla plná jen vlčího máku a těla byla pryč. Když se můj tep znovu začal zpomalovat, zem se pohnula. Doslova. Zem se začala pohybovat, jako při zemětřesení. S jediným rozdílem. Zem se začala pode mnou bortit a celé kusy zemi se propadaly všude kolem mě. Když se pode mnou začal kus bortit, už jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi. Půda pode mnou se propadla a já padala do nitra země. Když jsem padala na něco pevného, ulevilo se mi, že to budu mít rychle za sebou, ale půda se pode mnou úplně otevřela a já padala dál..

Probudila jsem ses výkřikem. Ležela jsem na celé posteli, pokrývky kolem mě byly propocené a zkroucené. Vlasy jsem měla zvlhlé potem a oči mokré od pláče. Rychle jsem se posadila. Melissa tu nebyla. Prohrábla jsem si vlasy.

Rozhodla jsem se pro sprchu. Tenhle sen se mi zdál každý den. Člověk by si řekl, že když se mi zdál tolikrát, neměla bych z něj mít takovou hrůzu a být na něj zvyklá, ale bohužel, i když se mi zdál tak často, stejně mi naháněl strach. Obrovský strach. Horká sprcha mi trochu ulevila a studená mě probudila.

Spát už jsem nemohla a tak jsem se vydala prozkoumat trochu...no těžko říct, co to bylo za budovu. Palác to nebyl, i když v něm sídlila královna, ani hotel, či něco podobného. Byla to obrovská budova, ke které patřilo několik dalších jen o něco málo menších budov, celé to tvořilo obrovský komplex.