Strážkyně /CZ/

1.kapitola

Přišla jsem do konferenční místnosti. Věděla jsem, že sem přišla později, než bylo domluvené, ale bylo mi to jedno. Ostatně, to oni se chtěli setkat, ne já. Všichni po sobě házeli nevraživé pohledy a dělali netrpělivé posunky. Chlap, vedle kterého jsem se chtěla posadit, poklepával netrpělivě tužkou o stůl, zatím co žena na druhé straně kroutila prstýnkem na prstu. Protočila jsem oči v sloup a posadila se mezi ně. Pár očí se na mě zvědavě dívalo a prohlíželi si mě.

Věděla jsem přesně, co vidí. Štíhlou ženu, ale s křivkami. S dlouhými, lehce vlnitými vlasy, kaštanově hnědými vlasy. Sebevědomou a elegantní. Ano, elegantní. Vzhledem k tomu, že jsem se někdy nechovala úplně vhodně, znělo to divně, ale elegancí jsem opravdu oplývala. Už od malička mi moje učitelka tohle tloukla do hlavy, že se mám chovat elegantně.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Většinou tady byli starší muži a ženy, ale mezi nimi jsem zahlídla i pár mladších mužů i žen. Ovšem všichni se na mě dívali stejně – pobouřeně.

„Slečno Daivisová, jsme rádi, že jste se rozhodla nás poctít svou návštěvou,“ řekl jeden z nich. Ironicky samozřejmě.

Okamžitě jsem pocítila vlnu vzteku, to oni mě přeci pozvali. „Ano, uvědomuji si svojí oběť, takže pokud nechcete, abych odešla, dejte mi k tomu důvod.“ Mluvila jsem ostře a důrazně. Bylo vidět, že pár z nich si uvědomilo, že mám pravdu a vůbec jsem sem nemusela chodit.

„Mluvili jsme s vaším nadřízeným, svolil na našem přání, pod jednou podmínkou. A to, že budete taky souhlasit. Jde o práci, kterou by jsme vám nabídli. Schází nám jedna osoba, nejlépe žena a jelikož to je docela úkol..no, to byste uviděla sama, potřebujeme někoho silného. Což, vy jakožto, jedna z nejmocnějších z lidí, pan Popkinse, se na tuto práci hodíte nejlíp,“ řekl ten snad nejstarší.

Takže se tady jednalo o nabídku práce. To nebylo špatné. Měla jsem svojí práci vcelku ráda, nebezpečí mě tak trochu přitahovalo. Vzít navíc práci někoho jiného, to byla také čest. Zvažovala jsem svá pro a proti, ale moc jsem toho nevěděla.

„Co je to za práci?“

„Jedná se o týmovou spolupráci, to byste asi měla vědět v první řadě.“ První mínus.

„Kolik lidí?“

„Pět.“

„Místo?“

„Los Angels.“ Plus! Vždycky jsem se chtěla podívat do LA.

„Kdy?“

„Vyjela byste za týden, po jistých přípravách.“

„Jakých přípravách?“

„Obeznámení s plánem a tak.“

„Plat?“

„Jako vaše tři platy za takovou akci.“

To už stálo za zamyšlení. Los Angels oproti skupinové práci. Plus velký plat.

Všechny oči v místnosti se na mě obrátili. Čekali až se rozhodnu. Přehodila jsem nohu přes nohu a všechny si pořádně prohlédla. Určitě mi něco neřekli, něco, co by mohlo ovlivnit moje rozhodnutí. Jejich tváře byli dost napjaté. No, co. Tak někomu asi hodně pomůžu.

„Beru to.“

Všichni si úplně oddechli a vyměnili si úlevné úsměvy. Vstala jsem a uhladila si pouzdrovou sukni, která mě obepínala. Vyšla jsem směrem ke dveřím.

„Pokoj budete mít tady,“ křikla na mě jedna žena. „Jsem Melanie, mimochodem. Provedu vás.“

Vydala jsem nešťastný povzdech a následovala Melanie. Její blonďaté vlasy se jí houpaly v pevném culíku ze strany na stranu, jak šla rázným krokem. Mohlo jí být tak maximálně třicet. Po chvilce nás doběhl někdo další. Byl to muž. Tak o pět let minimálně mladší než Melanie, řekla bych.