Betty se narodila, když mi bylo šest. Jako menší jsem ji nesnášela. Než se narodila, byla jsem miss rodiny já. Všichni se mi věnovali a milovali mě ( až na mého bratra, který když mohl, snažil se mě rozbrecet a zničit mi věž z kostek) . Když jsem se na Betty poprve podívala, koukali na mě ze zavinovačky dvě nádherné bleděmodre oči. Byla neuvěřitelně krásná. Myslela jsem si, že ostatní mimina jsou stejná, a rozhodla jsem se počkat až poporoste a zosklivi. Čím byla však Betty větší, tím to s ní bylo horší. Naopak rostla do krásy. jakmile začala lest, strhavala mi věci ze stolu, ozuzlala mi sešit do školy, ukousala hlavy všem mím panenkam. Když jsem žalovala rodičům, ještě mi vynadali jak to, že na takové věci Bettinka dosáhne, že si může ublížit. Rozhodla jsem se tedy Betty naučit sama, že se od mích věcí musí držet dal, a tak jednou když lezla po MÉM pokoji kopla jsem ji. Betty se rozervala a já jsem dostala výprask. Pro mě byla Betty jen ohavna koule co mi ničila život. Tehdy jsem ji přála jen to nejhorší. Za jedno z těchto přání bych si dnes nejraději... nafackovala. Přála jsem si, aby přišla o ty své obrovské, roztomilé kukadla. A jako neschval se mi toto přání melo v budoucnu částečně vyplnit...
