Arteria

II.

Arteria, 14 let

"Jeď, jeď!" Pobídnu svého hřebce Eleazara. Řítíme se lesem s větrem o závod. Srdce mi buší, jak mím tělem proudí adrenalin. Užívám si ten požitek z jízdy....miluji to...miluji když mi v té rychlosti vlají vlasy a vítr štípe do tváře. Náhle se však přímo před nás skutálí z kopce obrovský balvan. Eleazar prudce zastaví a já div nesletím. "Klid hochu...klid!" snažím se uklidnit svého vyděšeného koně. cestu nám však zastoupí asi 10 banditů, mířících na nás meči. Eleazar neklidně přešlapuje na místě. chci odjet, ale oni mi to nedovolí. Začíná mě pomalu pohlcovat strach, ale nechci to na sobě nechat znát. bojovně vystrčím bradu. "Co ode mě chcete?" zeptám se odhodlaně, i přesto že vnitřně se strachem celá třesu. upírám na ně ledový pohled, oni se však jen zasmějí. "Ale, ale...holčička neví s kým má tu čest!" Zasměje se jeden, pravděpodobně jejich vůdce, a k němu se přidají další. Zamračím se na ně. Nemám ráda když se mnou někdo jedná jako s malým dítětem. "Moc dobře vím kdo jste!" odpovím. Opět se zasmějí svým pohrdavým a nepříjemným smíchem. "Ohooo, tak kdo podle tebe jsme...HOLČIČKO" zeptá se zvědavě. "To je jednoduché...jste jen protivní starci kteří si svou jakože zlobou musí něco kompenzovat a sou natolik zdechlí a neschopní pracovat že radši okrádají malé holky." řeknu a drze na ně mrknu. Ovšem to asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

Sotva to dořeknu, rozzuřeně se na mě vrhnou. Chtěla jsem jet pryč, ale jeden z nich se rozmáchl mečem a sekl mého koně do šlachy na noze. Ten bolestně zaržál a vzepjal se. Snažím se udržet, jenže na tuhle situaci jsem nebyla připravená a spadnu na zem přímo na záda. Najednou ležím, obklopena bandity. Rychle se začnu zvedat. Oni mě ovšem chytnou za ruce a mé zuřivé zmítání mi je momentálně k ničemu. Jejich vůdce se ke mě pomalu začne přibližovat. Nastaví ruku a jeden z jeho kompliců mu podá pušku. Přistoupí až ke mě a zastaví se. Ohne se tak, aby mi viděl do očí. Zabíjím ho pohledem. Nemám z něj strach...už ne...cítím k němu jen čistou nenávist a zhnusení. Pohrdavě se na mě usměje, ale najednou mu jeho úsměv ztuhne na tváři. Jde z něj cítit strach, ale nevím z čeho... Odhodí pušku do trávy. "Ty oči...její oči!" začne roztřeseně. "Byly zelené a zfialověly!" Začne vystrašeně křičet. Když ale vidí zmatené výrazy svých kompliců, opět nasadí rozzuřený výraz pod kterým se snaží ukrýt svůj strach...strach ze mě."Čarodějnice!!! Zabte ji!!!" Zavelí a opět se na mě všichni vrhnout. Lapají po mě desítky rukou a já v obraně natáhnu ruce před sebe a vyšlu obrovský a silný fialový blesk. Všude jde cítit puch spáleného masa, strach a panika. Přeživší bandité se dají na útěk ve snaze vyhnout se mému smrtelnému blesku. Ale já se opět rozmáchnu a do jednoho je spálím.

Kolem nastane podezřelé a jakoby houstnoucí ticho. Udýchaně se dívám na tu spoušť kterou jsem způsobila. Co jsem to jen provedla? Je mi špatně...tohle nejsem já...ti muži sice byli špatní, ale opravdu si zasloužili takto zemřít? Mou rukou? I přesto že mi v podstatě nic neudělali? Stojím tam jak opařená. Z lesa se ozve tiché odfrknutí a na to se objeví Eleazar. Kulhavou chůzí ke mě dojde a konejšivě do mě strčí čumákem. Povzdechnu si a pohladím ho po hlavě. "Tak pojď Eleazare...půjdeme domů..." Vezmu ho za uzdu a společně se vydáme směrem k našemu hradu...

Nevím co říct otci...nebo jestli mu to vůbec mám říct...Pomalu jdu lesní pěšinkou, které pokrývá plno spadaného barevného listí. Je podzim. Dny se zkracují a noci prodlužují, a tak není divu, že dojdu až skoro za tmy.

Zavedu Eleazara do jeho boxu. Odsedlám ho a vyhřebelcuji a potom se mu pokusím ošetřit ránu. Naštěstí není moc vážná... prořízlá je jen kůže, ale šlacha zůstala v celku. Jemně mu ránu vyčistím a zakryji prodyšným, bavlněným obvazem, aby se do rány nedostaly žádné nečistoty. "Dobrou noc Eleazare.." Dám mu ještě pusu na čumák a poté odejdu. Musím jít za otcem...myslím že tohle je něco, co bych mu neměla tajit.

Dojdu ke vchodu do Hradu a pozdravím Jednoho z Gruntů a Brutů co tam drží stráž. "Nevíte náhodou kde je otec?" zeptám se jich. Blergh. Řekne Grunt ve svojí "Gruntštině" a naznačí mi abych šla za ním. Projdeme hlavní halou a poté po schodech dolů do laboratoří. "díky.." poděkuji Gruntovi. Ten se s jeho obvyklým "Blergh" otočí a odejde zpět na hlídku.

"Chachááá vyšlo to!" Zakřičí vítězoslavně otec, když vejdu. Zasměji se jeho radosti. "Co to tady vyvádíš?" zeptám se ho, stále ještě se smíchem v hlase. Překvapeně se na mě otočí. "Á...ty už si zpátky?" zeptá se překvapeně. Poté se zase rychle otočí ke svému výtvoru. "Podívej...můj nejnovější výtvor..." Ukáže na další podivnou postavu z jeho výtvorů. Je hodně vysoká a posmrtně bledá. A kolem krku má...dřevěné kolo? Zvláštní... "Vítej Arterio" řekne ta podivná postava. Oči se mi rozzáří. "Otče...jak si to udělal?? Ona mluví!" Otec pyšně pozvedne hlavu." Ano..já vím...konečně se mi to podařilo! Jen škoda že naše Grunty ani Bruty už mluvit nedokážu naučit..." Poškrábe se na hlavě. "A jak se vlastně jmenuje?" zeptám se zvědavě." Na chvilku se zarazí...no...nad tím jsem vlastně ani nepřemýšlel ještě...no budu to muset ještě napravit než ji naklonuji.."

"Aaaa takže ono je to protentokrát ženského pohlaví??" Pokrčí rameny. "To nevím...řekl bych že spíš opět nebude žádného pohlaví..." Chápavě pokývnu hlavou.

Náhle se na mě zamračí. "Prosimtě co jsi to zase vyváděla? Vždyť jsi celá od bahna?" Sklopím oči k zemi a s hlubokým nádechem a výdechem začnu. "Tati...dnes v lese se něco stalo..." začnu opatrně. "Co přesně se tam stalo?" Pozvedne jedno obočí. Polknu. "Přepadla mě skupina místních banditů..." už se nadechoval aby něco řekl ale já mu nedala možnost. rychle jsem pokračovala dál. "...A jeden z nich ublížil Eleazarovi a potom chtěli ublížit mě, ale já se tak rozzlobila a prej mi zfialověly oči a chtěli mě zabít a potom jsem je všechny spálila, nevím jak jsem to udělala ale..."

"Zadrž zadrž!" Skočí mi do řeči. "Pěkně po pořádku...takže mi chceš říct, že ti bandité ti chtěli ublížit, ale ty si je v sebeobraně všechny do jednoho zničila? Jak?" zeptá se mě. "Já..já nevím...prostě jsem napřáhla ruku a bleskem jsem je všechny smetla..." Neuvěří mi....věděla jsem to...neměla jsem mu nic říkat... Lehce se pro sebe pousmál." Věděl jsem že to jednou přijde..." řekne spíše šeptem. Nechápavě se na něj podívám. "Cože? Ty snad o tom něco víš?" Usměje se. "Tvoje matka byla z velmi starého rodu...byla to kněžka a vládla neuvěřitelnou mocí...její priorita byla však oheň... tvá vládnoucí schopnost nejspíš bude ale odlišná...myslím že bychom měli přijít na to co to je."