Fake dad (HS/Larry Mpreg)

1. Díl

"Dobrý den, pane." Dolehl mi k uším, teď už známý, trochu zženštělý hlas. Vzhlédl jsem od papírů, abych se mohl usmát na vyhublého kluka, který mi uklízel v kanceláři a stejně tak i zbytek našeho prostorného patra.

"Ahoj, Louisi. Hned ti zmizím, jenom tady odešlu jeden mail." Ujistil jsem ho. Chlapec jen přikývl a dal se do utírání konferenčního stolku v rohu místnosti.

Nenápadně jsem ho pozoroval. Už delší dobu jsem nemohl vyhnat z hlavy nutkání zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje.

Aby jste chápali, Louis byl dokonalá ukázka chudoby. Chodil v jednom a tom samém oblečení, prošoupané černé rifle, vytahaný modro-šedý svetr, vlasy neupravené, tváře propadlé, ruce připomínající párátka a modré oči ve kterých byl tak moc viditelný smutek a bolest v jednom.

Jedno jsem ale nechápal. Přes to, jak bych hubený, jako nějaký anorektik, tak býl něčím krásný.

Trochu jsem se zamračil. Zkontroloval jsem, jestli se mail opravdu odeslal, přehodil jsem si přes ramena sako a s posledním pohledem na něj a tichý rozloučením, jsem opustil mou kancelář, která se nacházela až v samotném dvacátémpátém patře.

Přivolal jsem si výtah a netrpělivě čekal, až konečně přijede a já budu moct opustit tuto budovu.

Budovu patřící mému otci.

Můj táta je majitelem jedné z největších manažerských firem v Británii vůbec. Má pod sebou spoustu lidí, včetně mě a zajišťuje populiratu mnoha zpěvákům, zpěvačkám a skupin, stará se taky o různé talentové soutěže a není člověka, který by alespoň o jméně jeho firmy jednou v životě neslyšel.

Při cestě ke svému autu jsem se pozdravil s pár lidmi, kteří tady pracují stejně jako já a konečně jsem se posadil za volant, abych mohl vyrazil na okraj Londýna do mojí druhé práce.

Tím nechci říct, že by mi moje první práce nestačila, peněz mám víc než dost a domů chodívám utahanej jako kůň, ale tohle je svým způsobem jistý druh odreagování.

Zaparkoval jsem před nízkou bílou budovou s tmavými okny, které měly zabránit, aby kdokoliv viděl dovnitř, nechal si sako v autě a znovu jsem šel přivolat si výtah.

Bez klepání jsem vešel do místnosti, kde už na mě čekal můj "nadřízený," a se širokým úsměvem mě šel hned přivítat.

"Nazdar, Harry." Poplácal mě po zádech.

"Zdravím, Nicolasi." Oplatil jsem mu úsměv. "Tak co máme na programu dneska?"

"Spodní prádlo." Pokrčil rameny a hodil po mě tři krabičky s boxerky Calvin Klain.

"Už zase? Vždyť jsme spodní prádlo fotili minulý týden." Překroutil jsem oči.

"No jo, kamaráde, ale pro jinou firmu." Odešel si něco naštělovat na foťáku a já se šel převlíknout. Asi už vám došlo, co je moje druhá práce. Jo, jsem model. Fotím do časopisů, na bilbordy, na letáky a tak dále, všechno a pro všechny. Poslední dobou je toho strašně moc a my přestáváme stíhat.

Natáhl jsem si na sebe světle modré přiléhavé boxerky s tmavě modrým pruhem nahoře a bílým nápisem již zmiňované značky.

"Nejsou mi nějaké těsné?" Přišel jsem zpátky za Frederickem a potahoval za spodní část boxerek.

"Ne, myslím že díky tomuhle všechny ty holky, co to kupují těm svým příteličkům, odpadnou už jenom při pohledu na reklamu." Zasmál se.

Během další hodiny jsem vytřídal další kusy spodního prádla a už zase pózoval před objektivem.

"Tý, Nicku..." Začal jsem.

"Hm?" Myslím, že mě poslouchal jen napůl, nastavoval si totiž něco na foťáku.

"Pamatuješ si jak jsem ti říkal o tom uklizeči od nás z firmy? Louis." Připomenul jsem mu.

"Mluvíš o tom chudákovi?" Zvedl hlavu.

"Ano." Překroutil jsem nad ním očima.

"Jo pamatuju, co je s ním?"

"Je na něm něco divného." Zamračil jsem se, když už se na mě znovu nedíval.

"Vypadne z tebe něco?" Zeptal se už mírně podrážděně.

"On, já nevím jak to říct... Je neskutečně hubený, chodí v jednom a tom stejném oblečení, je špinavý, nevykoupaný, nemluví, má ty nejsmutnější oči jaké jsem kdy viděl a přes to je na něm něco krásného, něco co tě okamžitě přivede do varu." Zasnil jsem se.

"Ale bože, Harry. Ty mi vážně občas přijdeš jako nějaká charita."

"Já si ho nechci vzít domů! Jen říkám, že na něm něco je." Vysvětlil jsem podrážděně.

"Chápu, jen jsem tím chtěl říct, že se otočíš za každým klukem, který jde kolem a má aspoň trochu hezký zadek." Zasmál se.

"Tomuhle pod tím tlustým svetrem ani zadek vidět nejde." Zamumlal jsem.

"Prostě na něj zapomeň a najdi si konečně holku jako každý normální kluk." Poradil mi můj nejlepší kamarád.

"Mluvíš jako můj táta." Povzdechl jsem si.

"Teď bych se měl urazit." Poznamenal se smíchem.

"Pro dnešek končím." Zavrčel jsem a odcházel se převléct.

"Ale no ták, Harry! Snad ses neurazil." Houknul za mnou.

"Ne, Nicolasi, neurazil, ale víš moc dobře, že se nějak pořád nemůžu se svojí orientací smířit a moje rodina už vůbec ne a ty mi řekneš tohle. Prostě chci být teď sám, to je celé."

"Dobře." Slyšel jsem ještě, než jsem se rychle převlékl a vypadl.

Mé kroky směřovaly k mému oblíbenému baru. Neměl jsem v úmyslu se opít, jen vypnout, nemyslet na Louisiho, nepřemýšlet o tom jak vypadá, co si o něm mám myslet, jaký asi vede život, nechtěl jsem ani přemýšlet o mé rodině, který mě miluje nade všechno na světě, ale s mojí orientací se pořád nějak nemůže smířit. Mám už se s tím pomalu smiřuje, ale táta dělá jako kdybych nikdy gay nebyl, nechce si připustit, že jeho jediný syn mu jednou přivede domů kluka. Proto mi taky pořád předhazuje nějaké slečny, tahá na návštěvy do rodin, které mají krásné dcery a které by se podle jeho slov ke mě hodily.

Bohužel jsem to s pitím neudržel na uzdě a abych se ještě víc odreagoval, udělal jsem věc, která se mi vždycky příčila a zastával jsem názor, že je to hnus.

Zaplatil jsem barmanovi za sex...