...
Štve mě, že místo toho, aby jsi se učil význam slov mít rád,
stavěl jsi si kolem sebe hrad.
Hrad ze všemožných lží a problémů.
Ale i tak jsi se dokázal vyhýbat přísloví známému.
Protože ty Tvoje lži měly vždy celkem dlouhé nožičky.
Pro mě byla každá jako rána do srdce od natažené gumičky.
Bylo Ti to jedno a dál jsi ze svého slovníku vyřazoval slovo svědomí.
Až zpětně nám dochází, jak jsme byli pitomí.
Tvrdil jsi, že nechceš být dál černá ovce, ale ani jehňátko.
Ale hned jak Ti zase teklo do bot, hrál jsi si na neviňátko.
Už to vypadalo, že se změníš, ale chyběla Ti vůle.
Jenže se ukazuje, že to byl spíš rozum k naší smůle.
Ve snaze pomoc Ti, jsme nastavili dlaň.
Vzal jsi si ale celou ruku a našel novou zbraň.
Došlo Ti, že Ti pomůžeme i když si to nezasloužíš.
A že díky tomu dosáhneš všeho po čem toužíš.
Nevadilo Ti, že tím svou vlastní MÁMU táhneš ke dnu
a že jí tím podkopáváš pod ,,oprátkou" bednu.
Využíváš toho, že jsi její vlastní krev
a že přes tu lásku k Tobě nevidí, jaký je z Tebe teďka zjev.
Prostě jsi se nedokázal sám postavit svým problémům čelem.
A raději jsi po lidech stále střílel lži dělem.
Tisíckrát jsem Ti řekla, jak mě mrzí Tvůj současný způsob žití.
Ale Ty jsi pořád vulgárnější a mě je z toho k blití.
Já se jen bojím, že takhle neujdeš žádnou cestu dlouhou.
Že se brzy staneš jen vzpomínkou pouhou.
Nechápu TO, vždyť nám začala tlouci srdce ve stejnou dobu.
Proč já ho mám plné lásky a Ty tam máš jen zlobu?!
