V myšlenkách jsem s tebou a držím tě pevně za ruce.
Snažila jsem se být celou dobu silná a nepropadat panice.
Jak zavřu oči, vidím sebe, jak dávám ti opět pusu na čelo.
Neustále mi běhá hlavou, že takhle by to prostě být nemělo!
Celý život jsi nám ukazoval, co znamená bojovat a jakou máš velkou sílu.
Když jsem naposled slyšela tvůj hlas, byla jsem jako zlatokop, který našel zlatou žílu.
Možná jsme to tušili, ale stejně to bylo nečekané, jak rána z nefungující pistole.
Navždy si budu pamatovat den, kdy jsem ohrnovala nos, když uvařils mi fazole.
A také den, kdy jsem ti spolkla to, že proud nejde, protože je zamotanej kabel.
Za další takové dny upsala bych duši i kdyby přišel samotnej ďábel.
Už teď vím, že na tebe nejčastěji budu myslet ve středu a v neděli.
Stále se ,,bojím" že když nebudu jíst dost rychle, tak mou porci někdo mezi sousedy rozdělí.
Pořád myslím na historku o těle neznámého houbaře.
Ani do Peru nechci tak moc, jako dostat příležitost znovu pohledět ti do tváře.
Nemůžu uvěřit, že osud opět spojil to debilní číslo s bolestí tvých rodinných příslušníků.
Bolestí s kterou nepomůže ani šest desítek kapesníků.
Přála jsem ti, aby sis stihl splnit sen a projel se závodnickou formulí.
Nedokážu se smířit s tím, že s tvou osobou budu používat už jen čas minulý.
I když to bolí, utěšujeme se navzájem tím, že jsi teď šťastný a nic tě nebolí,
Přesto bychom dali všichni za možnost vidět tvůj úsměv nejspíš cokoli.
Už teď mi schází vtípky o jídle, které bys ani za nic neukous.
Budou mi chybět tvé upřímné oči a jedinečný plnovous.
Byl jsi a vždycky budeš můj nejoblíbenější sparťanský fanoušek.
Věřím, že ať mě život zavede kamkoliv, bude mi nablízku můj milovaný dědoušek.
