Different (Loki Fanfiction)

Kapitola 1.

Je trochu jiné než psát LsB, ale baví mě to. Navíc jsem vám slíbila, že to přijde a tak to tu máte naservírované černé na bílém. Doufám, že se vám to bude líbit. :D

Seděla na kraji hlubokého příkopu a přemýšlela, co se asi skrývá na jeho dně. Byla přesvědčená, že v té temnotě nemůže žít nic dobrého, ale potom ji napadlo, že to nemůže být horší než na jakémkoli jiném místě v jezeře. Když byla malá, matka jí vyprávěla o příšerách z hlubin podobných propastí, tehdy z nich měla hrůzu a k propasti by se nepřiblížila ani na míli daleko. Když byla starší, začínala ji přepadat malá zvědavost a každým dnem se přibližovala blíž a blíž k propasti. A teď v 15 letech sedá bez obav na její okraj každý den a přemýšlí o tom jak jí je vlastně příšera z hlubin podobná.

Vannel nikdy neuznávala způsoby ostatních jezerních obyvatel. Nikdy nechtěla ubližovat lidem venku jako ostatní. Nerada pila lidskou krev a snažila se tomu vždy vyhnout. Nechodila na ty nechutné královské hostiny, na které ji neustále zvali. Snažila se ostatním vyhýbat, jak jen to bylo možné a i to byl důvod, proč chodila právě sem. Nikdo jiný se sem neodvážil a nikoho jiného to ani nezajímalo. Její matka vždy poslala nějakého strážného, aby ji odvedl domů. Často to bylo jen kvůli tomu, že jí chtěla představit nového nápadníka, který sem přišel opěvovat její krásu, aby se mohl stát králem. Bylo pro ni těžké být dcerou vládkyně jezera a často si říkala, že být dcerou obyčejného poddaného, byla by mnohem šťastnější. Svého otce nikdy nepoznala, prý zemřel několik dní před tím, než se narodila, ale to bylo tak vše, co o něm věděla.

Každý den trávila u propasti a každou noc zase tajně vyplavala na hladinu a pozorovala ta nádherná světla na černé obloze. Nevěděla, jak se jim říká, ale líbila se jí. Vždy nějakou chvíli plavala na hladině a snažila se světla spočítat, nikdy se jí to však nepovedlo. Bylo jich až moc na to, aby je stihla spočítat za jedinou noc. Když poprvé vyplavala na hladinu, byla velice překvapená, že i tady dokáže dýchat. Nikdy se však neodvážila vystoupit na břeh. Neměla nohy stvořené k chůzi po tvrdé zemi, nýbrž na to aby jimi kopala a mávala pod vodou jako ryba nebo žába.

Kromě toho, že v noci chodila počítat světla, dělala i něco daleko hrůzostrašnějšího. Aby neměla žízeň a dokázala odolat lidské krvi, chodila jednou za pár týdnů do královských stájí, kde pila krev koňskou. Bylo jí líto těch nádherných stvoření, ale neměla na výběr, jiná zvířata se tu nechovala než koně a pít krev místních jí připadalo stejně nechutné, jako pít krev lidí venku. Vždy to udělala rychle, tak aby zvíře co nejméně trpělo. Vzala svou dýku, kterou nosila neustále u pasu a rychle ji zabodla do krční tepny. Kůň jen krátce vyjekl a potom se svalil na zem. Potom z rány pila dokud v mrtvém těle nezbyla ani kapka krve. Nenáviděla se za to, co dělá, ale nezbývalo jí nic jiného. Koní bylo ve stájích spousty, a když sem tam nějaký zmizel, nikomu to nevadilo, jen jedné jediné osobě, která si to vyčítala každý den.

„Vaše výsost jistě dovolí, abych ji doprovodil domů" ozval se za ní voják z paláce. Překvapeně sebou trhla a otočila se na něho. Stál několik metrů od ní, zřejmě se nechtěl přibližovat ke kraji propasti. Rozhlédla se kolem a všimla si, že okolní voda potemněla. Opět se jí povedlo prosedět tu celý den. Neochotně vstala a vyplavala asi čtyři metry vysoko. Naposled se podívala do hlubin a pak se vydala domů s vojákem v závěsu. Byla příliš plachá na to, aby proplouvala městem, raději vždy vyplavala vysoko nad něj. Ráda se při cestě dívala pod sebe na ostatní a přemítala o tom, co právě dělají. Málokdy si jí někdo všimnul, a když ano většinou jen na pár chvil vzhlédl a pak si zase všímal svého.

Zaplula balkónem rovnou do svého pokoje a ještě se ohlédla po strážném, který už plaval pryč. Chtěla, si být jistá, že už je sama, než si lehla na postel. Zavřela oči a promnula si tvář. Měla v plánu se ještě pár hodin vyspat než se vydá k hladině. Překazila jí to matka, která právě vtrhla do pokoje.