Different (Loki Fanfiction)

Kapitola 3.

No a máme tu pokračování. Dnes malinko kratší. Nevím, co víc bych k tomu napsala, takže jdeme rovnou na to. Přeji hezkou zábavu. :D

„Už jsi někdy byla venku?" Na odpověď jen zakroutila hlavou. I když ji venkovní svět lákal, nikdy neměla tolik odvahy se do něho vydat. „Víš moc rád, bych tě..." přestala ho poslouchat, její pozornost upoutal nepatrný pohyb ve vodě. Pár metrů od konečků jejích ploutví se malinko zvířila voda a pod hladinou se zaleskla něčí postava. „Posloucháš mě?" Až teď si uvědomila, že na ní celou dobu mluvil. Nemohla však odtrhnout pohled od neklidné hladiny a vyděšeně čekala, co bude dál. „Co je to?" zeptal se Loki po chvíli, kdy si toho všimnul také.

„Už si pro mě jdou" šeptla a otřásla se strachem. Věděla, co jí udělají, když ji chytí. „Ke všem končetinám mi přivážou lana a za ta potom budou tahat, dokud mě neroztrhají na kousky. Ani mě nepohřbí, předhodí ty kousky mého těla hladovým hadům a budou se smát tomu, jak si na nich pochutnají" zašeptala a tentokrát už se na něho otočila. Z očí jí vyteklo pár slz a jemně se pod jejich vlhkým dotekem zatřásla, ještě nikdy necítila téct slzy po svých tvářích. „Můj osud je teď ve tvých rukách. Buď mě odsud okamžitě dostaneš pryč, nebo mě jim necháš na pospas."

Nevěděl, co si o tom všem má myslet. Co udělala tak špatného, že ji za to čeká tak hrozný trest? Neměl čas na další rozhodování, musel jednat, neboť stvoření pod hladinou se rychle přibližovala. Věděl, že Vannel nemůže chodit a pokud ji chce odsud dostat, bude ji muset nést, nevěděl, kde je jeho kůň. Ale ona mu zachránila život a teď by on měl zachránit ten její. „Chyť se mě kolem krku" řekl rychle. „Dostanu tě odsud." Úlevně vydechla a udělala, co chtěl. Vyzvedl si ji do náruče a byl překvapen tím, jak je lehká. Odvodil si, že tyto bytosti musí mít lehké tělo, aby byly pod vodou rychlejší. Jakmile ji však vytáhl z vody ven, vynořilo se z ní několik postav. Ženy i muži je probodávali pohledem a děsivě pomalým tempem se k nim přibližovali.

„Smrti neutečeš, princezno" zvolal neznámý muž z davu. Loki si Vannel dobře prohlédl a potom mu to došlo. No jistě, tak pěkné šaty a zlaté náhrdelníky přece obyčejní lidé nenosí.

„Loki" zašeptala užasle a upřela pohled na špičky svých nohou. Podíval se tím směrem a zatvářil se stejně tak udiveně jako ona, když spatřil, jak jí ploutve z chodidel mizí a kůže jí začíná růžovět. Bylo to jako vlna změn, co přeběhla po jejím těle a změnila ji. Kdyby neměla modré vlasy a trochu méně špičaté uši vypadala by jako obyčejný člověk.

„Vidíte? Je prokletá!" zvolal opět někdo z davu. „Zabijme jí, dokud je čas!" Z davu náhle vyletělo kopí a zapíchlo se do země pár kroků od nich. V tu chvíli se Loki otočil a rozběhl se co nejrychleji do lesa. Zastavil se, až když neslyšel jejich zuřivé hlasy. Položil Vannel ke kořenům mohutného stromu a odstoupil od ní pár kroků. Rozdýchával se a při tom si ji prohlížel, jak se prohlíží. Nejspíš té změně sama nemohla uvěřit.

„Ty jsi o tom nevěděla?" Zeptal se po chvíli a dřepl si k ní. Na odpověď jen pokroutila hlavou. Tiše se uchechtl, vypadala krásně. „Vypadáš pořád úžasně, neboj se."

„Děkuju" řekla a na malou chvilku se jí ve tváři mihl úsměv. Zvedl se a prohrábl si mokré vlasy. „To ty taky" šeptla neslyšně a znovu se na malou chvíli usmála. Zvedl suchou větev ležící na zemi a přelámal ji na několik kousků, ty pak srovnal na hromádku a přiložil nad ni ruku. Zavřel oči a uvolnil se, po chvíli se uprostřed hromádky objevil plamen, který postupně začal požírat všechno dřevo kolem sebe. Vannel to napjatě pozorovala. „Jak si to udělal? Ty jsi čaroděj?"

„Ano, tedy ještě pořád se mám co učit, ale ano jsem" řekl a přihodil do ohně dalších pár klacků. „Pojď blíž, jsi celá mokrá." Svlékl si kabát a položil ho na zem blízko ohně.

„Mohl bys...mi pomoc vstát?" zeptala se nesměle a sklopila zrak. Přišlo jí to hloupé, ale nikdy v životě nestála na vlastních nohou, nikdy necítila pevnou půdu pod chodidly. Přišel k ní a nabídl jí ruku. Přijala ji a pevně se jí chytila.

„Na tři ano?" Raz...dva...tři" řekl a vytáhl ji nahoru. Tiše vyjekla a volnou rukou se ho přidržela za rameno. Byl to tak zvláštní pocit, tak nepříjemný a tvrdý povrch si rozhodně nepředstavovala. „Dobře, zkusíš jít?" zeptal se a pohlédl jí do očí. Byli k sobě najednou nějak blízko, ale ani jednomu z nich to nebylo nepříjemné. Tedy do té doby než Vannelinu pozornost opět upoutala tepna na Lokiho krku. Rychle od ní odtrhla pohled a zhluboka se nadechla, musela se ovládat.

„Ano, zkusím" řekla a podívala se na své nohy, které jí najednou připadaly nějak menší a slabší. Jednu z nich zvedla a dala ji dopředu, přenesla na ni váhu, dala před ní tu druhou a udělala to samé. Byly to její první kroky a zdálo se, že si vede docela dobře. Usmála se nad tím a sevřela Lokiho ruku pevněji. „Děkuju. Zkusím to sama" řekla a stisk uvolnila. Trochu se zakymácela, ale nakonec opět nabrala rovnováhu a udělala dalších pár kroků. Bylo to snad poprvé v životě, co ze sebe měla radost. Zastavila se kousek od té neznámé plápolající věci a usadila se na zem. Vydávala hřejivé až žhavé teplo a nádherně zářila. Natáhla k ní ruku a bolestně sykla, když jí jeden ze žhavých plaménků olízl konečky prstů. „Co je to?" Zeptala se a promnula si prsty.

„To je oheň. Může příjemně hřát, ale i pálit, jak si právě zjistila."

„Četla jsem o něm v jedné knize. Myslela jsem si, že ho nikdy nespatřím na vlastní oči. Je tak impozantní, mnohem víc než ta světla co jsou v noci na obloze."

„Myslíš hvězdy?"

„Nejspíš ano, nevím. V knihovně moc knih o venkovním světě není, vlastně jen jedna a právě v té jsem se dozvěděla o ohni" řekla a sklopila oči. Při vzpomínce na jezero se jí chtělo brečet.

„No tak, neplač" řekl Loki a přisedl si k ní. „Co se tam stalo?"

„To je dlouhý příběh" řekla a zamrkala, aby zahnala slzy.

„Máme spoustu času."

Věnovala mu dlouhý pohled. Nevěděla, jestli je správné říct to vše zrovna jemu, ale nikoho jiného neměla a tak neměla ani jinou možnost. „Dobře. Začalo to..."

Vannel ten den sdělila Lokimu příběh celého svého života. Vyprávěla mu o všem. O své nechuti k tomu pít lidskou krev, o nenávisti ostatních lidí vůči ní, o její odlišnosti a o spoustě dalších věcí. Řekla naprosto vše o sobě i o jezeře a její rase, vše co věděla. Vyprávěla mu, proč ji chtěli ostatní zabít a proč odmítla Lorda Wassera. A když jí došla slova, byla řada zase na Lokim. I on jí řekl vše, co znal a co měl v hlavě. Vyprávěl jí dlouho do noci a seznamoval ji se všemi věcmi, které neznala. Řekl jí i o své rodině a hlavně o bratrovi a jeho otravných přátelích. Svěřil se jí i s tím, že vlastně nikdy neměl žádné pravé přátele a všichni lidé ho přehlíželi a viděli vždycky jenom Thora. A když skončil, uviděl ve Vanneliných očích pochopení a soucit a také pár slz dojetí.

Přišli na to, že bez ohledu na to jak se od sebe liší původem a zjevem, mají jednu věc společnou a to právě svou odlišnost. Společnost je nemá ráda, protože jsou jiní a odmítá je proto, že vybočují z řady. Jsou jako černé ovce mezi bílými, jako ryby co plavou proti proudu, jako jehličnaté stromy v listnatém lese. Nikdo však nedokáže pochopit, že to, že jsou jiní, neznamená, že jsou špatní. Právě naopak, jsou dost možná mnohem lepšími lidmi než všichni ostatní. Byla to pro ně magická chvíle, když si uvědomili, že našli něco, nebo spíš někoho, jako spřízněnou duši.

Fuuuu. Takže další část za námi, na další čekáme, snad se jí za pár dní konečně dočkáme. :D Děkuju moc všem za komentáře a vote k minulým kapitolám a doufám, že vás příběh zaujal. Děkuju moc za vaší pozornost a těším se na vás zase příště, čaooo! :D