S tebou chci být

Kapitola 1. Změna

Tak konečně první kapitola po prologu! Za chyby se dopředu omlouvám.

Čím déle ten záhadný svět pozoruji, tím více a lépe ho chci poznat. Z mého pohledu je opravdoví skvost, hlavně tím a jak pro mě záhadný a zároveň neustále fascinující. Dnes jsem došla k rozhodnutí, že udělám o něco víc, než že ho budu pouze pozorovat, protože dnes je den kdy tento svět osobně navštívím. Normální lidé mě a ostatní nevidí, pokud jim nedáme svůj zápisník smrti anebo se jich zápisníkem nedotkneme. I když může existovat možnost, že mě v tomto světě uvidí, byť je malá, ale ani tato malá šance mi nezabrání v mém rozhodnutí. Už jen pár kroků a budu u svého cíle, již brzy budu u portálu. Ještě naposledy jsem se rozhlédla, jestli mě nikdo nenásledoval a skočila jsem rovnou do něj. Cítila jsem, jak stále klesá níž a níž než mě z ničeho nic pohltila temnota, necítila jsem dopad či cokoliv jiného spíš jsem měla pocit, jakoby mne pohltila neznámá síla, ztratila jsem vědomí, což jsem si myslela, že je pro boha smrti nemožné.

„Jste v pořádku?" uslyšela jsem nad sebou neznámí hlas, co se jenom stalo, cítím na sobě něčí ruce, které se mě snaží probrat. Kdo jen by mohl být takový blázen, aby se dotýkal zrůdy, jakou jsem? Kdo je jen natolik šílený, aby se nezalekl v momentě, kdy mě spatří? Otevřu oči a hledím do očí neznámé osobě.

„Není vám nic?" zeptal se mě znovu na stejnou otázku, ale jinak položenou. Zadívala jsem se na neznámého, byl to muž, viděla jsem jeho jméno, ale neviděla jsem datum jeho smrti. Co se děje, že by mé oči fungovali jen na půl. Mohlo by mu být maximálně 30 let.

„Rozumíte mi?" ptal se mě dál.

„Proč?"

„ To je dobře, že mi rozumíte."

„Proč se mě nebojíte?" zeptala jsem se ho.

„Proč bych se měl bát, tak krásné ženy jako jste vy?"

„Krásné, vy jste asi slepý, já jsem zrůda!"

„Zrůda? Jestli vy jste zrůda, tak jste nejkrásnější zrůda, kterou jsem kdy viděl," oznámil mi.

„Kde jsem?" zeptala jsem se ho.

„V Soul Society, konkrétně ve východním Rukongai 75 distriktu, ale nyní už vás musím opustit, čeká na mě někdo velmi důležitý. Doufám, že se někdy znovu setkáme," s těmito slovy odešel. Zvedla jsem se a rozhlédla se okolo sebe, z toho co mi řekl o mé poloze, jsem nic nepochopila. Všimla jsem si, že kousek ode mě je řeka. Mohla by mi posloužit jako zrcadlo, minimálně zjistím, že je má podoba stále stejná. Podívala jsem se na sebe a na první pohled ztuhla, osobou na hladině jsem nemohla být, ale při tom jsem to já byla. Vypadám jako člověk, teď už chápu, proč se mě nebál. Vlastně mi má součastná podoba ani trochu nevadila, konečně si po dlouhé době nepřipadám jako něco odporného. Měla jsem dlouhé černé vlasy a tmavé oči, celkově jsem vypadala, jako někdo koho lidé označují jako krásného, tedy pokud je to žena. Ale jak se vrátím zpátky, když nemám svou normální podobu tak asi ani nemohu. Zápisník, problesklo mi hlavou, rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila v ho v trávě pár kroků od sebe, okamžitě jsem ho popadla, i když je mi k něčemu v tomto světě?