Asi před půl rokem na začátku března, jsem šla na preventivní prohlídku myslela jsem si že mám chřipku nebo nějakou jinou nemoc.......V tu dobu jsem hrozne zhubla a pila. Když jsem s mamkou vešla do ordinace, paní doktorka nás vyzvala aby jsme si sedli, doktorka se mamky začala ptát na ruzne věci a mně mezi tím sestra vzala prst zabodla mi do něj jehlu a když mi začala téct krev naplnila nějako úzkou trubičku moji krví,pak ji dala do nějakého stroje, asi za minutu vytáhla papír a zhrozila se. Když to ukázala doktorce, doktorka se také zhrozila. Mamka měla hrůzu v očich a Já jsem seděla jako přikovana na židli a ani jsem se nehla. Doktorka se probrala a zvedla telefon pak něco začala říkat, ale Já ji nevnímala bala jsem se a srdce mi bušilo jako nikdy.
Pak doktorka položila telefon a řekla směr Motol Máme podezření na cukrovku. V tu dobu jsem nevěděla co je to cukrovka, takže jsem se trochu bát přestala. Když jsme jeli po dálnici doufala jsem že tam nikdy nedojedem, ale bohužel dojeli. Pak jsme vešli dovnitř vůbec jsme nevěděli kam jít (tahle nemocnice je totiž obrovska). Takže jsme se zeptali na informacích, na to samé misto sel i nějaký doktor tak jsme šli za nim. Nikdo neřekl ani slovo, rodiče se totiž v autě hádali Já je ale vůbec nevnímala.
Když jsme došli na oddělení diabetologie sestřičky tam běhali jako splasene bylo tam totiž hrozne moc děti. Po nějaké době si nás konečne jedna sestra všimla a vyzvala nás do sesterny, tam se rodičů doktorka začala na něco vyptávat, mně si všimla sestra jak tam sedim(to totiž bylo tak trochu za trest) a řekla ať si lehnu na lehátko, lehla jsem si a ona se mně zeptala jestli neodlivam když mi berou krev Já ji řekla že ne, mně to nevadí za to sestra vždycky ondleva. Pak vzala hodně velkou jehlu a snažila mi ji strčit z boku do ruky, ale marne nešlo to tak ji vyndala a skusila to znovu, ale tentokrát z vrchu to už naštěstí šlo vůbec jsem to necítila myslela jsem na tisíc věci okolo, ale zrovna na tuhle jsem ani ne pomyslela.
Pak mně dali na pokoj byla tam nějaka paní s malou holčičkou a kluk to mu bylo asi sedm. Rodiče mi koupili vodu a pak odjeli, za to jsem byla moc ráda aspoň jsem mohla přemýšlet. Nervozita pomalu mizela, ale vždy když jsem pomyslela na to že jsem v nemocnici a nebo jake to asi bude žit s tímto pocitem že mám cukrovku se nervozita pomalu ale jistě blížíla ke mně.
