Druhý den ráno v sedm hodin mně probudila sestřička a opět mi změřila glykémii,jo opět, měřili mi ji totiž v noci každou hodinu. Auu, glykémie se totiž měří tak že se veme takové speciální pichatko, přiloží se k prstu a zmáčkne se tlačítko, vyletí z něj jehla. Ještě ted mně mrazí, když jsi na to vzpomenu.
Pak něco nastelovala na kapacce a odešla, když asi za půl hodiny přišla přinesla mi jídlo, rohlík a máslo, asi na cukrovkarich šetří.
Po nějaké době přišla mamka,tak jsme jsi povídali. Za chvíli přišla takova dost divna sestra,byla to edukační sestra a řekla nám aby jsme po oběde přišli do sesterny.
Vysvětlovala nám tam jak cukrovka funguje a Já si říkala k Čemu mi je,ze vím že mi nefunguje slinivka. Chci se to všechno naučit a rychle odjet domu.
Blbe víkendy. O víkendu jsem byla v nemocnici uplne zbytecne nikdo nás nic neučil a ani jsem nedostala pera, takže jsem pořád mela ty hrozne jehly. Byla jsem skoro jedina kdo si sám pichal inzulín, všem jinak pomáhala sestra. Jedine misto kam mi to sestra rozmluvila byl zadek. Ale byla jsem pevne rozhodnuta že hned jak dostanu pera budu si pichat inzulín uplne sama, všude.
V Pátek odvezli paní s holčičku, za což jsem byla docela ráda, byla to totiž takova ta máma. A odpoledne řekli i takovému malému ukecanemu klukovy ze muže domu to me mrzelo byl skvělý. Asi nikdy nezapomenu na to kolik tam mel dobrot od tucek po čokoládu. A i když me doktorka varovala ať nic nejím neodolala jsem a ochutnala kukuřičné Krupky a pak jsem se strasně bala ze se mi něco stane,ale nic se mi nestalo (kukuřice má málo sacharidů).
Misto tihlech lidiček přivezli Báru, holku ktera byla po operaci páteře a nemohla se hýbat mela skvělou mamku. Jednou ji osetrovali jizvu mela ji přes celou páteř. Nebyli to normální stehy vypadali jako svorky ze sforkovacky. Když ten doktor odešel zeptala se me jestli bude Mít jizvu, nemohla jsem ji říct budeš Mít jizvu jako kráva. Tak jsem jen nepatrne přikývla. Její máma ji ale slibyla ze ji to necha upravit laserem.
Po víkendu nás vse začali učit od počítání výměnných jednotek po upravování inzulínu. Nedá se říct že by to byla zrovna zábava a ani že bych si něco pamatovala. Ale důležite bylo ze jsem konecne dostala pera,a taky glukometr.
V pondělí na pokoj přivezli další holku, Lauru. A pokud mám byt upřímna přišla mi trochu divna. Jenže po chvíli jsem zjistila jak úžasný člověk to je. Byla tam hospitalizována kvůli broblemum s pokožkou. A ani jedné se tam nechtělo koupat, ta sprcha byla totiž pěkně hnusna. Já se tam taky koupala asi dvakrát za ten týden
Taky za mnou přišla ségra, babička a strejda. Divila jsem se že to sestra zvládla pohled na Barcu nebyl zrovna nejlepší. Pořád mela kapačku a dren. Asi za 1/2 hodiny odešly. Mamka tam se mnou ještě zůstala, a když šla na záchod přišla ji SMS, byla od sestry.
,,Mami ta holka co tam s Adélou leží to je strašný,chudák. A Adéli je mi lito, myslíš že to zvládne? A co ta kapačka? Vypadá strasne snad se dá dohromady". Už si nepamatuji přesně co napsala. Ale vím že v tu chvíli jsem se rozbrecela. Bylo mi lito lidi okolo me, jak si se mnou lamaji hlavu.
V útery jsem se skamaradila s Míšou u oběda, ktera tam byla kvůli zavedení inzulinove pumpy. Chodila tam za ni její kamarádka, s tou byla vážně sranda.
Když jsme tam při oběde všechny seděli Laura se strasně sklebila nad jídlem, mela totiž celiakii (alergii na lepek). To jídlo nevypadalo od pohledu špatne tak jsme to s Míšou ochutnali, jedním slovem hnus.
Bara dělala pokroky, její mamka ji koupila Red Bull a on ji dal křídla. Když ji došel psala jsem mamce Já.,, ahoj,koupis Barce Prosím Red Bull? Ona ho vypila a chodi. Děkujeme,pa." Takhle to nějak znělo.
Večer už Barce chodila s berlemi po chodbě a mi s Laurou stali ve dveřích a skoro ji tleskali a říkali ji ze je neuveritelna. Od Te doby verim v Red Bull :)
Ve středu přišli nemocniční klauni chlap a zenska umírali jsme smíchy. Pak jsme je poprosili aby zašli za Bárou. Ta zenska se nás ptala co posloucháme, všechny jsme řekli pop. Tak řekla že nám zahrajou Katty Pery. A ten chlápek začal hrát nějakou polku.
Odpoledne mi řekli že Mé ve čtvrtek pusti. Večer jsem myslela na to že jsem kvůli tomu že mám cukrovku ani jednou nebrecela, mela bych Snad? Proc? Je to jen cukrovka.
Ráno jsem si sbalila věci. Míšu dali na pokoj kde jsem byla Já, což bylo dobře, když jsme se všechny skamaradili. Všechny jsme se stali přáteli na facebooku, ale nikdy jsme si nenapsali. Už nás nic ne spojovalo jen vzpomínky na nemocnici. Vlastně bych se chtěla ještě někdy sejít, ale nevím jestli bychom si meli co říct.
Než jsme odešli sestra mi ještě vzala krev. A me praskla zila, byla jsem na ni strasne nastvana.
A tak jsem odjela z nemocnice Motol, ale věděla jsem že za týden tu jsem znova, naštěstí už jen na kontrolu. Zpominky z nemocnice se mi už navždy zapsali do hlavy.
