Bylo pár měsíců potom co jsem oslavila 1. rok s cukrovkou. A ne party jsem opravdu neměla. Dokonce ani dort,který mimochodem muzu. Neznamená totiž, že když mám cukrovku, že nemůžu sladké. Miluji oreo,kinder čokoládu, karamel a čokoládové dorty. A ted doufám, že si to nepřečte moje ošetřující lékařka.
Misto party jsem šla na kontrolu do Motola. Já houpačka kývla na to, že mi smí udělat nějaký test. Nejhorší rozhodnuti mého života. Tak jo možná ne nejhorší, ale na 3. miste se umístilo
určite.
Spali jsme u babičky, protoze je to od ni blíž. Nesmela jsem ráno jist a ani si pichat inzulín. Což by bylo pro normálního člověka uplne v pohodě, ale pro mně ne. Kdybych mela nízkou, jeli jsme tam zbytecne. Jedina výhoda na tom byla a to, to že nemusím do školy.
Mířily jsme si to na stejné oddělení, kde jsem ležela. Vyvolávalo to ve mně dobré,ale zároveň i špatné vzpomínky. Vzpomínky na ukecaného malého kluka a na holky s kterými jsem se tu seznámila,na bláznivé klauny co nás přišly rozesmát,ale byli tu i smutnější vzpomínky. Jako například tupé koukání do zdi,kdy jsem přemýšlela o tom co mi vlastně je,jak moc se můj pohodový život změní. Nebo když mi sestra poprvé píchnula inzulín do ramena a já se zděsila,protože to bolelo. Nejhorší pak bylo,když se mě mamka zeptala,jestli jsem to cítila. Chtělo se mi do celého světa vykřičet,že to nezvládnu,jenže jsem ji nechtěla strašit. Až pak jsem zjistila,že inzulínovím perem to skoro vůbec není cítit.
Ale dost tohohle melodramatu,naše kroky zamířily do malé místnůstky. Po pravé straně se nacházelo hnědé křeslo na braní krve,vedle kterého byl stůl s ampulkami na krev a jehlami. Naproti křeslu byl stoleček se dvěmi žlutomodrímy židlemi,asi proto aby ponurou místnost trochu pozvedla na náladě,což se té pošahané doktorce rozhodně nepovedlo. Ano,byla tam doktorka a myslím,že patřila na trochu jiné oddělení. Ovšem musím uznat,že krev uměla brát doopravdy dobře,ačkoli jsem tam sebou málem sekla modřina mi nezůstala. Ta upírka mi vzala sedm ampulí,takže není divu,že se mi z toho zamotala hlava.
S jehlou v ruce a od ní vedící trubičkou jsme tam seděli další tři hodiny a po každé půl hodině mi vzala další dvě ampulky,jediné co mě drželo při životě byla knížka a to ještě s těží. Pomalu,ale jistě střídala nervozitu nuda. Nepohodlné plastové židle mi kroutili páteř a tlačili do zad. Když mi ta upírka přestala brát krev a konečně mi vyndala jehlu z žíly,byla jsem štěstím bez sebe,ale obrovský hlad mi svíral žaludek.
K obědu jsem si po kontrole dala pizzu od Araba, byla doopravdy výborná,ale myslím,že při takovém hladu bych snědla i moji tak strašně neoblíbenou koprovku. Doma mě pak všichni litovali,což bylo to poslední o co jsem stála,takže jsem se raději zavřela v pokoji,abych utekla před svým přehánějícím otcem.
Doufám,že se vám nová část po dlouhé době líbila,ale berte ji prosím s rezervou ráda přeháním. :) Navíc už je to více jak rok co jsem tam byla,takže se to tolik nepamatuji.
