Školní jídelna

Úterý

„NEJEZTE TO JÍDLO! JE V NĚM KYSELINA SÍRO..."

V tu chvíli mi jedna z kuchařek položila ruku na ústa a začala mě odvlékat pryč. Ocitla jsem se v místnosti, kde se nacházela spousta mučicích nástrojů. Kuchařka mě přivázala ke stolu a uchopila motorovou pilu. Najednou se odněkud začal ozývat otravný zvuk. Ten zvuk vycházel z mého budíku. Byl to jen sen, oddychla jsem si. Něco mi ale říkalo, že ten sen mě možná chtěl upozornit. Co když dnešní oběd ve školní jídelně bude můj poslední? Po včerejšku bych se ani nedivila. Říkáte si asi, proč tam teda chodím, když bych si mohla jít místo toho něco koupit a neříct o tom mámě. Ale ono to nejde, protože čip, který se v jídelně používá, odesílá informace do počítače hlavní kuchařky. Máma by jednoduše zjistila, že jsem se tam vůbec nestravovala a to bych měla veliký průšvih. Přemýšlela jsem, jestli si nemám s sebou vzít nůž nebo něco podobného, abych měla alespoň nějakou zbraň, kdyby mě chtěla někam odvléct, ale to by taky nešlo. Je zakázáno si do jídelny nosit jakékoliv předměty. Protože jsou podle mě kuchařky čarodějnice, určitě by přítomnost předmětu zjistily. Byla jsem totiž svědkem několika takových situací a žáci, kteří se tím provinili, byli málem ubičováni k smrti. Už radši nechám těchto děsivých faktů a budu vyprávět dále. Pomodlila jsem se ještě naposled, ať dnešek přežiju a vydala se do školy.

„♫Svatý, Svatý, Svatý Pán, Sanctus Dominus♫" nesl se třídou zpěv. Hned první hodinu toto zpívat. Opravdu úžasné! Nejhorší je, že po zbytek dne jsem tyto slova nemohla dostat z hlavy a tak jsem uprostřed češtiny začala z ničeho nic zpívat. Všichni se na mě dívali, jako bych byla naprostý idiot. A takto to vypadalo až do konce vyučování.

V jídelně se opakoval stejný scénář jako včera. Kuchařka s bičem u dveří, prvňáčci podávající oběd a další kuchařka s bičem u stolu. Všichni už věděli, co se mi zdálo a tak u stolů nehybně seděli a jídla se ani nedotkli.

„SMRADI, ŽERTE NEBO VÁS ČEKÁ TREST!" zařvala kuchařka u našeho stolu. My ji ale neposlechli.

„JESTLI OKAMŽITĚ NEZAČNETE ŽRÁT, TAK VÁS JEDNOHO PO DRUHÉM ZAČNU ZAPŘAHÁVAT DO PRÁCE!" zařvala ještě jednou. Pořád nic. Všichni měli strach,  že „jídlo" opravdu obsahuje kyselinu sírovou.

„VAROVALA JSEM VÁS! TAK TŘEBA TY PŮJDEŠ SE MN..."

„Soror mea, et huc venerunt!"

Už druhý den po sobě! To je úžasné! Myslím, že nám to všem zachránilo život. Všechny kuchařky se opět začaly sbíhat do tajemné místnosti. Když už odešla poslední (teda alespoň jsem si to myslela) začala jsem vyhazovat jídlo z okna. Najednou se přede mnou objevila jedna z kuchařek.

„Pojď se mnou holčičko, mám pro tebe prácičku!"

Odvlekla mě do kuchyně a zotročila mě k utírání nádobí. „Vodu," ve které jsem ho utírala, nikdo neměnil asi tak pět let. Do jídla asi kuchařky nakonec kyselinu sýrovou nepřidaly, protože mi ty zbytky nezačaly rozleptávat ruce. Když kuchařka, která mě hlídala, odešla na záchod, rozhlédla jsem se po kuchyni. Utéct jsem nemohla, protože všude kolem mě stály další, které sice hlídaly jiné otroky, ale určitě by si všimly, kdybych začala utíkat. Zavadila jsem pohledem o kuchařky, které nedojedené jídlo přidávaly do kýble s nápisem „zítřejší oběd." Teď už se mi opravdu chtělo zvracet. Už to tady nevydržím. Mezitím se vrátila moje strážkyně a já se zeptala, jestli můžu také na záchod. Řekla mi, že na to mám 30 vteřin. Když se do stanoveného času nevrátím, tak prý uvidím. Rozběhla jsem se na záchod, kde bylo otevřené okno. V tu chvíli nemůže člověk dělat nic jiného, než z něj vyskočit a utéct. Můj pohled často směřoval dozadu, jestli za mnou někdo neběží. Ale neběžel. Opět se mi povedlo utéct. A protože jsem zase nejedla, šla jsem si koupit něco do supermarketu.

Odpoledne uteklo jako voda. Skoro celé jsem ho strávila samozřejmě učením a přemyšlením nad tím, jak si vydělat na iKlacek, který stojí 1 000 000,-. Kdybych ho vlastnila, dokázala bych možná i zničit kuchařky. Ale obávám se, že ho vlastní také.

„Nechceš se se mnou zase koukat na Televizní noviny?"

Máma se vrátila! Začala jsem panikařit a hledat klíč od pokoje, protože dívat se dva dny po sobě na Tn by mohlo mít doživotní následky.

„Jen pojď, včera se ti to líbilo, ne?"

Jak na tohle přišla, to opravdu netuším. Kde ten klíč je? Vždycky ho bez problému najdu a zrovna dneska ne!

„Tak nic! Tvoje chyba, že přijdeš o spoustu zajímavých informací."

Uf! Vzdala to! Spoustu informací najdu jedině na tn.cz. Včera jsem se pokusila spočítat, kolikrát vyslovili toto spojení a vyšlo mi číslo větší než 20. Někdy se na tento web podívám a skoro pokaždé na mě vyskočí článek typu: KONEC SVĚTA NASTANE UŽ PŘÍŠTÍ TÝDEN! Vrátíme se zase k dnešku. Ještě jsem neměla večeři, kterou ale musím sníst v kuchyni, ležící nebezpečně blízko obývacímu pokoji. Počkala jsem, až skončí Televizní noviny a poté se vydala do kuchyně. Sedím u stolu a večeřím, když tu najednou přijde máma a povídá:

„Tak se se mnou koukneš alespoň na Ordinaci!"

JÁ ÚPLNĚ ZAPOMNĚLA! Dneska dávají Ordinaci v růžové zahradě. Vyřítila jsem se z kuchyně a pokusila se utéct do pokoje, máma mě ale dostihla.

„Mně neutečeš! Já chci, aby ses každý den alespoň trochu z něčeho poučila. V tomto seriálu se můžeš dozvědět např. jak provádět operace."

Akorát, že v Ordinaci se dozvíš všechno kromě tohoto. Třeba o tom, že jakéhosi doktora Švarce pronásleduje slepice nebo že nějakého kluka nevzali na vysokou. Byla jsem totiž v minulosti už několikrát přinucena se na tento seriál dívat a to Vám povím, větší utrpení jsem nezažila. Teda zažila. Jídelna je ještě horší.

„Já se musím ještě učit!"

„Měla ses učit odpoledne!"

„Já se učila, ale chci si to ještě zopakovat!"

„No vidíš! Určitě to umíš a nepotřebuješ si to zopakovat. A mimochodem, toto je důležitější než nějaká škola!"

Ano, toto opravdu moje máma vyslovila. A tak jsem tentokrát hodinu a čtvrt sledovala další úžasný pořad, který vysílá TV Nova. Po skončení této kraviny jsem odešla do pokoje a přece jenom si radši zopakovala zápisy. Na jídelníček se ani radši koukat nebudu, protože si myslím, že žádné překvapení na mě nečeká. A protože už toho bylo dneska dost, ulehla jsem do postele a spala.