Školní jídelna

Pondělí II.

Mířila jsem směrem k jídelně a asi 50 metrů od ní už jsem ucítila známý zápach a uslyšela žalostné naříkání a pláč. Kuchařky opět začaly zotročovat děti za nesnězené jídlo. Vůbec se mi tam nechtělo, tak jako pokaždé. Aniž bych si to uvědomila, už jsem stála u dveří jídelny. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem, protože přímo proti mě stála jedna z kuchařek s vražedným pohledem ve tváři a s bičem v ruce. Vím, že kdybych začala utíkat, asi by mě kvůli své váze nedohonila, ale nechtěla jsem to riskovat. Vypadala totiž jako čarodějnice a možná by odněkud vytáhla iKlacek a zabila by mě jím. V jedné situaci, která se doopravdy stala, sice napsal: „iKlacek neodpovídá" a kvůli tomu jedna dívka a jedna žena zemřely, ale jinak je iKlacek spolehlivý a dokáže opravdu divy. Tak jsem je raději otevřela a vešla do zatuchlé místnosti. Naskytl se mi děsivý pohled na děti chodící asi tak do 1. třídy, které kuchařky bičovaly, protože neudělaly přesně to, co jim nařídily. Několik dětí dokonce místo kuchařek nabíralo jídlo. Když mi jedno z nich podávalo tu věc, které se říká „jídlo", smutně se na mě dívalo. Bylo mi ho moc líto, ale věděla jsem, že mu nemohu pomoci. Kdybych mu nějak pomohla, kuchařky by mě zaměstnaly také a to jsem opravdu nechtěla. Sedla jsem si za kamarádkami ke stolu, jenž byl střežen zase jinou kuchařkou, samozřejmě s bičem v ruce. Nemohly jsme dělat nic jiného, než jíst, jinak by nás zbičovala. Jídlo chutnalo jako vždy odporně a chtělo se mi zvracet.

„Soror mea, et huc venerunt!"

Zázrak! Tento latinský pokřik znamenal, že kuchařky mají jít k hlavní kuchařce do tajemné místnosti na poradu. Jen co všechny kuchařky odešly, zotročené děti a všichni strávníci sedící u stolů, včetně mě, začali utíkat. V šatně jsme si uvědomili, že schůzka kuchařek už možná skončila a že už na nás možná s biči čekají před školou. Asi byl lepší nápad jídlo vyhodit z okna a po skončení jejich schůzky jim podat prázdné talíře. Teď už je ale pozdě! Odvážila jsem se jít nakouknout, jestli tam nestojí. Ale nebyly tam! Tak jsme všichni rychle popadli tašky a znovu začali utíkat. Když už se škola nacházela v bezpečné vzdálenosti, zpomalili jsme. Všem se nám ulevilo. Přežili jsme další den ve školní jídelně. Protože jsem ale měla hlad a v peněžence docela hodně peněz, šla jsem si koupit kebab.

Odpoledne jsem strávila čtením úžasných příběhů na Wattpadu a učením se na další školní den. Když moje máma přišla v 19:30 domů, běžela jsem jí povědět, co se dnes dělo ve školní jídelně.

„Mami?"

„Promiň, teď nemůžu, začínají Televizní noviny."

„To si děláš legraci?"

„Ne, proč? Pojď se koukat se mnou!"

„Ale, ale..."

„Pojď se koukat!"

„Já jdu raději do pokoje."

„Nikam nejdeš! Zůstaneš tady se mnou!"

„Proč?"

„Protože ve zprávách se dovíš spoustu zajímavých věcí, ale můžeš také získat ponaučení, že řídit auto pod vlivem alkoholu a krást se nemá."

„To bych věděla i bez toho."

„Prostě tady zůstaneš! A ticho, už to začíná."

A tak jsem ztratila 40 minut drahocenného času tím, že jsem sledovala Televizní noviny. Prvních 20 minut ještě celkem šlo, ale pak to začalo! Opravdu moc mě zajímalo, že večer budou dávat na Nově MasterChef Česko a že v Pražské Zoo se narodila žirafa. Zítra bude ještě hůř! Dávají totiž večer Ordinaci v růžové zahradě! Budu se muset asi zamknout v pokoji. Ale vraťme se zpátky k dnešku. Když moje utrpení skončilo, už jsem konečně mohla začít vyprávět mámě o školní jídelně.

„...no a pak jsme utekli. Odhlásíš mě teda odsud?"

„Každý den stejná výmluva! Když jsem šla do jídelny tě přihlásit na stravování zde, kuchařky byly moc příjemné!"

„To ony jen dělaj před rodičema! Když tam není žádný dospělý, začnou být protivné a dokonce i bičují děti!"

„Jen výmluvy! Ta dnešní mládež je tak nenažraná! Co by za to daly děti v Africe? To za našich mladých let..."

Zbytek už jsem neslyšela, protože jsem odešla do pokoje. Takto to u nás vypadá každý večer. Možná se ptáte, proč jsem nešla ještě za tátou. Je totiž na cestách a myslím, že bych stejně nepochodila lépe, než u mámy. Zbytek večera jsem si ještě opakovala látku z jednotlivých předmětů. Než jsem vlezla do postele, podívala jsem se na jídelníček. Proč na něj vůbec dívám? Je přece jasné, že bude uho! Na to bych málem zapomněla. V téměř každé jídelně vaří každý den dvě jídla, ale u nás jen jedno, takže nemáme na výběr. To zase bude zítra den! Zhasla jsem a šla spát.