Amanda

2. Kapitola

Nechala ho tam tak ležet, kdo by sem chodil. Vzala si klíče a vrátila se na chodbu, kde odemknula dřevěné dveře. Nechala je otevřené. Sešla několik schodů dolů do sklepa, kde bylo uloženo v policích jídlo. Po pravé stěně byla velká stará skříň. Pokud si dobře pamatovala, měly by za ní být další dveře. Odsunula skříň téměř do středu pokoje, protože byla prázdná, a tak nebyla moc těžká. Přesně podle jejího očekávání byly za skříní další dveře. Velké, ocelové, mohutné dveře. Odemknula je a ihned ji do nosu praštil zápach hnijícího masa. Znovu zavřela, opřela se o zeď a snažila se nadechnout. Poté se odhodlala a vstoupila do místnosti. Znovu to viděla. Jako by to bylo včera, kdy na okovech byla připoutána její matka. Na zápach si po chvilce zvykla, aspoň do snesitelné míry. Rozhlédla se tu. Znovu se jí vrátily všechny vzpomínky. Matka. Kočky. Výkaly. Křik. Hrozný křik. Vrátily se jí pocity bezmoci, beznaděje, strádání, prázdnoty, osamělosti, nenávisti, nechuti. Cítila se jako před čtrnácti lety, kdy to tu viděla naposledy. Neudržela se na nohou a posadila se na zem. Objala si kolena a začala brečet. V hlavě se jí honily tisíce myšlenek. Po chvilce se vzchopila, měla tu přece rozdělanou práci. Rozhlédla se pořádně po místnosti. Bylo tu šero. Viděla na zemi jen nějaké hromady čehosi. Otočila se ke dveřím a uviděla vypínač. Když rozsvítila nepříliš výkonné světlo, uviděla, co jsou tyto hromady. Totiž mrtvá shnilá těla koček. Připadalo jí to nechutné, ale podle ní si to ty malý bestie zasloužily. Snažila se najít dveře, kterými tenkrát vběhly do místnosti a rozcupovaly jí matku. Už je viděla, tam nalevo úplně v rohu. Přišla k nim, otevřela je. Nebyli zamčené, proč by taky. V místnosti byl pouze velký mrazák, který vydával bzučivý zvuk. Jeho zelená kontrolka osvětlovala celou místnost. Pomalu se k němu přiblížila a otevřela ho. Její tvář ihned ozářilo ostré bílé světlo. Uvnitř byla pouze těla mrtvých koček, stáhnutých z kůže. Najednou ale zahlédla něco v pravém rohu. Byla to srst. Zatáhla za ni a v okamžiku, kdy si uvědomila, že jsou to vlasy, rychle odskočila. Slzy se jí hrnuly do očí. Přiblížila se znovu a dál tahala za vlasy. Oči měla zavřené. Když cítila, že celou tu věc vytáhla, odhodlala se a otevřela oči. Ve své ruce držela za zmrzlé vlasy hlavu její matky. Poznala ji i přes ten led všude, i přes krev, i přes vydloubnuté oči. Její poškrábaná tvář, jizvy. Chtěla ji pustit, ale něco uvnitř jí to nedovolilo. Pořád v ruce svírala její dlouhé černé vlasy. Přes slzy nic neviděla, nevěděla, kam má hlavu položit. Nechtěla jí ublížit, i když už byla mrtvá. Je to přece jen hlava její matky. Nějak nepromyšleně se i s hlavou vrátila do místnosti, kde žena umřela a odsud do sklepa s jídlem. Z police Amanda vytáhla cestovní chladicí box a opatrně do něj vložila matčinu hlavu. Poté jej zavřela a položila na zem. Vrátila se po schodech nahoru, do ložnice. Odpoutala otci končetiny, svalila ho z postele, chytla ho za nohy a táhla na chodbu ke dveřím do sklepa. Tam ho skopla ze schodů dolů. Vyběhla z bytu, potichu, aby ji nikdo neslyšel a vzala u požárního schodiště velkou ostrou sekeru. Vrátila se do bytu, zamknula, a sešla dolů po schodech k mrtvole. Klekla na kolena a sekyrou mu usekla hlavu. Chytla jeho tvář do dlaní a jen si ji prohlížela. Potom se zvedla a odnesla ji do mrazáku. Ten znovu zavřela a odešla. Vrátila se k tělu, které odtáhla do místnosti, kde zemřela její matka. Když zavírala ocelové dveře, naposledy se tam koukla. Vytlačila tu smutnou vzpomínku, jak tam leží její matka tím, jak viděla tělo toho vraha, člověka, kterého nejvíc na světě nenáviděla, bez hlavy mezi hnijícími kočkami. Zhasnula, zamknula a ke dveřím znovu přitáhla velkou skříň. Chladicí box s hlavou matky a sekeru si vzala s sebou. Vyšla těch pár schodů a zamknula dveře od sklepa. Box dala do police u stropu na chodbě. Vrátila se do ložnice. Zakrvené prostěradlo i polštář a tenkou deku hodila do velkého igelitového pytle. Ten pak schovala pod postel. Nakonec vzala hadr a otřela krev z podlahy z ložnice ke dveřím do sklepa. Vzala si z ložnice svou tašku, sekeru omyla a při cestě ven z bytu ji znovu pověsila u požárního schodiště. Kdyby sousedé jen tušili, jak mají podkopaný barák tolika sklepy. Ale nikdo z nich nic netušil. Když Amanda vyšla z domu, vydala se ulicí dolů. Bylo už šero a docela chladno. Rozpustila si své hnědé vlasy a stáhla si rukávy svého modrého svetru.

Tak jak se vám zatím příběh líbí? Já vím, že to může být docela nechutný nebo odporný a asi zatím docela bez děje, ale nebojte... Bude to lepší a lepší :)