The Wolf [CZ]

Poprvé, podruhé a potřetí

Emilly

Bylo tomu dva týdny, co jsme poprvé překročily práh tohoto domu a já měla zanedlouho nastoupit do místní školy. Přesněji za dva dny. Zjišťovala jsem si nějaké informace. Podle Googlu na té škole nemají ani 200 žáků. Budu nastupovat po pololetních prázdninách - a to rovnou do druháku. Schválně jsme to nechali až na pololetí. Ale teď už do té školy vážně musím, protože po dvou týdnech mám v hlavě úplně vygumováno.

Snažila jsem si něco oživit, ale marně. No... Buď jak buď. Uvidíme ve škole. Pomyslela jsem si.

Spoustu lidí mi říká, že si zvyknu, že to bude v pořádku. Ale změna školy mi připadá dost zásadní, takže si myslím, že divný to bude poprvé, podruhé, potřetí a třeba i po padesátý. Ale teď už s tím stejně nejde nic dělat. Budu si muset zvyknout.

Projížděla jsem si internet, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Ze dveří se vynořila máma, táta, brácha a dokonce i babička s dědou přijeli. Nebudu vám lhát, vím, že mám dnes narozeniny. Jenže se svým oslavám pokud možno vyhýbám co nejdýl. Nikdy totiž nevím, jak se mám u předávání dárků tvářit. Ale tenhle dárek byl jedinečný. Poznala jsem, že to bude něco extra už když jsem viděla ty jejich pohledy. Začala jsem si říkat, co na mě nachystali.

Pohledy mě pobídly, abych šla ven. Vyběhla jsem proto do chladného Aljašského rána jen v županu. Čekalo tu na mě malé huňaté stvoření a zvědavě si mě prohlíželo svýma hnědo-zelenýma očima. Ohlédla jsem se na rodiče, jestli to myslí vážně, protože pokud vím, vždycky byli proti pořízení psa. Jeden z důvodů byl byt, což je pochopitelný. Ten druhý byl, že mi nevěřili, že se o něj budu starat.

Otec se na mě významně podíval a řekl: "Když už jsi teď velká, tak jsme si s maminkou řekli, že ti ho tedy pořídíme. A když už jsme v tom domě, alespoň nás bude mít kdo hlídat." Věnoval mi ještě jeden výsostný úsměv a já se k té malé psí ratolesti ihned rozběhla.

Méně veselou věcí už bylo to, že mi rodiče věnovali také přednášku o tom, že jestli se o něj (ano, byl to pes) nebudu starat, že půjde pryč a podobně. Chvílemi jsem si už podle jejich tónu říkala, jestli náhodou nelitují, že mi ho nakonec pořídili. A já se jim rozhodla dokázat opak.

Pojmenovala jsem ho Vlk. Rodiče byli trochu proti a navrhovali mi podobně sentimentální jména jako Tlapka, nebo stejně ohraná jako Azor. Ale já jsem chtěla něco divokého a sice možná ne až tolik originálního, ale alespoň neobvyklého.

První noc se mnou Vlk spal v posteli. Samozřejmě měli rodiče poznámky toho typu, že si musí zvykat na venek, ale já je neposlouchala.

Nebudu vám vyprávět, jak byl ten pes zvláštní, nebo že měl každý oko jiný. Vzhledově vypadal jako každý jiný tříměsíční německý ovčák. Neměl ani rodný list a podobné zbytečnosti. Ale jedna věc na něm přeci jen zvláštní byla. Byl to můj pes. Zvláštní, že jsem si k němu tak rychle vybudovala citový vztah. Ale věděla jsem, že není potřeba vzhledová zvláštnost, že to nemusí být superinteligentní pes génius. Stačí, když mě bude ochraňovat, poslouchat, mít rád a v noci mě hřát.

Hned na druhý den jsem vytáhla vodítko a vydala jsem se s ním na procházku. Počasí nebylo nic moc. Vlastně byla pořádná mlha a chvílemi i poprchávalo.

Nejdříve jsem se s ním vydala do města. Kvůli počasí nebyl nikdo moc venku. Ale potkala jsem jednu partičku lidí a něco mi na nich připadalo neskutečně povědomého. Oči jednoho z nich...

Zašli jsme s Vlkem do parku a tam jsem ho nechala chvilku na volno. Nebyl si ještě ve svých krocích tak úplně jistý, takže jsem věděla, že v případě nutnosti bych ho chytla, ale měla jsem u sebe psí pamlsky. Vnutily mi je rodiče, abych je citovala s ním byla venku ale něco ho alespoň naučila. A konec konců to nebyl špatný nápad.

Zanedlouho jsme se dostali do malého lesíku nedaleko města. Cesta tu byla otřesná, ale podle místní turistické mapy, která stojí na náměstí, by tu někde měl být vodopád. Představovala jsem si něco velkolepého a majestátního. Ale když jsem tam došla, byl z toho jen metr a půl vysoký spád.

Uslyšela jsem za sebou prasknutí větvičky a Vlk začal štěkat. No, byl to takový ten štěněcí štěkot, takže bych to možná nazvala spíš vřískot míšeným se štěkotem. Ale i tak mi došlo, že se něco děje.

Sakra, proč mám pocit, že mě neustále něco pozoruje?

Zvuky přírody utichly a dokonce i Vlk přestal štěkat. Jen strnule stál.

Zdravím vás u další kapitoly! Jsem vám moc vděčná za ohlasy z minulého dílu. Moc to pro mě znamená a alespoň vím, že moje tvorba nestojí za úplné nic. :)

Loučím se s vámi, do dalšího dílu čau! :)