Don't touch, please!

15. kapitola

Přikývl jsem. Těšil jsem se, alespoň se ten den dobře zakončí, když už jeho průběh zrovna ideální nebyl.

Sice mi ho bylo trochu líto, ale toto pro něj byla skvělá příležitost. Odebrali jsme se ke dveřím a já mu podal bundu. Po celou dobu jsem se záhadně culil. Dnes byl úplněk, a tak bylo nádherně vidět na cestu. Čím více jsme se blížili k městu, tím hlasitěji byla slyšet hudba. Po očku jsem sledoval Mizukiho a na rtech se mi začal opět objevovat náznak tajemného úsměvu.

Zamířili jsme ke dveřím, kde jsem si vzal od Ryuujiho bundu a vyrazili do víru velkoměsta. Všiml jsem si, jak se neustále podivně culí, ale nějak jsem to neřešil, neviděl jsem důvod. Ale když jsme se začali přibližovat k městu, zaslechl jsem nějakou hudbu a čím blíž jsme byli, tím byla hlasitější. Ryuu se neustále usmíval a mně to začalo docházet. Trochu jsem ztuhl a začal být nervózní. "Ty jsi to věděl, že jo?" zeptal se ho s lehce roztřeseným hlasem.

"No, možná jsem něco malinko tušil." přiznal jsem mu po pravdě. "Neboj to zvládneme. Jenom to okoukneme, ju?" navrhl jsem mu a chytl ho za ruku, kterou jsem stiskl.

"To bylo podlý." zamumlal jsem. Také jsem mu stiskl ruku a přitiskl se k němu. Nebyl jsem na něj kvůli tomu naštvaný, věděl jsem, že to myslí dobře a chce, aby jsem si zvykl, ale stejně jsem byl z toho nervózní.

Pro sebe jsem se usmál, objal ho kolem ramen a přitiskl si ho k sobě.Když jsme došli až k městu, nejprve jsme to obcházeli jenom tak okolo. Musím uznat, že i když to bylo na kraji města, bylo tam docela dost lidí. Po chvíli jsme se začali přibližovat trochu více ke středu města. Ten festival vypadal docela dobře, doufal jsem, že si to Mizu nakonec taky alespoň trochu užije.

Trochu mě jeho objetí uklidnilo, ovšem jen do té doby, dokud jsme nedošli do města. Bylo tam spoustu lidí a to jsme byli jen na kraji. Přitiskl jsem se k němu ještě blíž ve snaze se od nich dostat bez toho, aby jsem vzal nohy na ramena. Postupovali jsme stále dál a lidí začalo přibývat. Jednou rukou jsem pevně svíral Ryuuovi ruku a druhou se držel křečovitě jeho bundy, dokonce jsem se i trochu třásl. Ať jsem dělal co jsem dělal, nemohl jsem se moc dobře uklidnit, mezi tolika lidmi jsem nebyl více jak 10let, tak se není ani pořádně čemu divit. Každou chvíli se o mě někdo otřel. Pevně jsem stiskl zuby a zabořil obličej Ryuuovi do ramene. Došli jsme na místo, kde už naštěstí tolik lidí nebylo. Chvíli to ještě trvalo, než jsem se uklidnil natolik, aby jsem mohl vnímat to, co se kolem mě děje. Vlastně to bylo docela pěkné, nebýt těch davů lidí, tak by to byla vážně skvělá podívaná.

Bylo vidět, že mu pohyb mezi lidmi opravdu nedělá dobře, a tak jsem sním zamířil na místo, kde nebylo tolik lidí a navíc tam byl krásný výhled na festival. "Tak co?" zeptal jsem se ho, když se trochu uklidnil.

"Je to tu vážně moc pěkný." přikývl jsem už s mírným úsměvem. "Ryuu? je to tak, že teď spolu chodíme?" zeptal jsem se nakonec po dlouhém váhání. Když jsem ale slyšel, jak blbě to zní, zrudnul jsem. "Víš co, zapomeň na to prosím, jsem idiot." vysoukal jsem rychle ze sebe a úplně od něj odvrátil obličej. Co to do mě zase vjelo? proč musím nejdřív něco říct, aby mi došlo, jak je to hloupé...

Jeho dotaz mi vyrazil dech a ten jeho dodatek jsem nebral zas tak vážně. "No, pokud to tak cítíš, tak asi ano." řekl jsem už taky úplně rudý. Občas by mě opravdu zajímalo, co se mu v té hlavě honí. Mizu mě vždy uměl něčím překvapit, pomyslel jsem si už s mírným úsměvem ve tváři.