Moje nej kámoška je vlastně duch

1. Kapitola

Jmenuju se Nikol a toto je, dalo by se říct, můj deník. Je mi skoro patnáct. Moje nejlepší kámoška se jmenuje Jennifer, ale je duch... Žiji normální život. Chodím do normální školy (ale ne do normální třídy  :D), mám docela normální rodinu, ale nemám přátele. Mojí jedinou, a tím pádem nejlepší kamarádkou je tedy  Jennifer. Bydlí asi někde u mě doma a někdy mě straší....

Sedím si to v klidu na své židli a koukám z okna. Je podzim, skoro konec vyučování a venku je krásně. Svítí sluníčko, padají listy, všechno je barevné. Jen my tady musíme trčet. Najednou se mi před očima začíná zjevovat Jennifer. Už ji vidím v celé její kráse. Tentokrát má asi dobrou náladu. Ukazuje směrem do předu, k panu učiteli biologie. Přesměruji tedy pohled na něj. ,,Nikol!!" Začne na mě s vyčítavým tónem. ,,Co jsem právě říkal?" ,,Že lebku dělíme na několik částí..." Odpovím s nechutí a větu pro efekt nedořeknu. ,,No vidíš. Tak mi pro ni skoč do kabinetu. Ať vám je mohu ukázat."

Nejhorší na světě není, když vás vyvolá a zeptá se vás, co právě říkal. Nejhorší je, když vás pošle do toho jeho kabinetu. Má tam všechno možný. Strašný bordel a uprostřed malinkou lampičku. A je to ve sklepě, takže je tam tma a ještě k tomu smrad.

,, Nikam nejdu pane učitel." ,,Ale jo. Jen jdi. Tady máš klíče.",,Bože můj..." ,,Boha nevolej, ten ti nepomůže."  ,,Ahhr!" 

Sešla jsem schody. Už se blížím ke kabinetu. Už odemykám. A.. ale neee. Lampička nesvítí. Děláte si ze mě asi.... Vyndám tedy mobil z kapsy a zapnu baterku. Uprostřed místnosti sedí na stole Jennifer. ,,Jennifer. Ty hovado. Rožni. Víš jak nesnáším tmu." Syknu na ni a ona se šibalským úsměvem zmizí z místnosti. Nejhorší na tom nejhorším je fakt, že to co hledám, je až na konci v rohu místnosti. Musím tedy projít okolo kostlivce a různých vycpaných zvířat až se konečně dostanu k vysněné lebce. Šahám po ní, když v tom najednou se zavřou dveře a žárovka začne problikávat. ,,Tato situace se mi nelíbí a ty to víš." Řekla jsem v domnění, že je to opět Jennifer, a že toho nechá, když uvidí, že se bojím. Na chvilku utichá blikání žárovky, a tak se rozhoduju, že se co možná nejrychleji vrátím zpět ke dveřím. Cestou však zakopnu o bůh ví co a spadnu na zem. Lebka naštěstí přežila. Když se začnu zvedat, vidím před sebou zase ji. ,,Už toho nech!" Zakřičela jsem a ona se rozplynula (když to tak řeknu). Najednou bylo zase světlo a já mohla vyjít ven, zamčít a vrátit se zpět do třídy.

,,kde jsi tak dlouho?" Divý se učitel. ,,Nemohla jsem ji najít. Máte tam strašný bordel a nesvítí vám žárovka." ,,To těžko...ještě minulou hodinu tam šla Emilly z nižšího ročníku a nic neříkala...Každopádně ti děkuju a můžeš se zase posadit." 

Když jsem se vrátila mezi hodinami domů, nikdo tam nebyl. Vzala jsem si tašku s tělocvikem, kterou jsem měla nachystanou u postele a zase odešla. Mezi biologií a tělocvikem máme totiž volnou hodinu. Někteří ji využívají k obědu, jiní k dělání domácích úkolů, ale já k tomu, abych došladomů, vzala tělocvik a popřípadě něco snědla. Dneska ale hlad moc nemám. Pořád se ohlížím, jestli tu někde není. Skoro pořád je to tak, že když já mám náladu dobrou a malé postrašení by mi moc nevadilo, má ona náladu na nic a klidně se celý den neukáže, a když já mám náladu, že bych někoho i zabila, ona je prostě strašně happy a aktivní. Už mě s tím štve. A navíc, neví kdy má dost. Mého staršího bratra otravovala tak moc, až se odstěhoval.

Tělocvik probíhá zatím docela v pohodě. Když opominu narážky těch lepších holek na mé oblečení atd.   Spousta holek od nás ze třídy, když mají své dny, necvičí. Tím pádem nás dnes cvičí jen 7 ze 14. Nechápu. Co jim na tom tak vadí? Pohyb jim neuškodí. To říká máma i doktorka. Ty co necvičí jen chodí okolo nás a pomlouvají. Nic jiného neumí. Musím ale uznat, že minimálně jedna necvičí oprávněně. Jmenuje se Joe. Ta se se mnou sem tam baví. Má teď zlomenou nohu, takže jí pomáhám do schodů. Je milá, ale baví se i s ostatníma holkama. 

Nastává zlom. Na hřiště přichází kluci, takže holky, který se ještě před chvilkou držely za břicha a dělaly strašný chudinky najednou ožívají. Prohrabují si vlasy a mávají na ně. Musím přiznat, že je mezi kluky i jeden, který se mi líbí. Je o rok starší. Ale ten asi ani neví, že vůbec existuju...