Moje nej kámoška je vlastně duch

4. kapitola

Běžím domů. Ellen street 1, 2, 3... Konečně doma! Nikomu jsem nic neřekla. Nikdo taky nebyl doma. Hodila jsem tašku k posteli a šla do kuchyně. Z poličky jsem si vyndala cereálie a z ledničky mlíko. Po svačince jsem si to zamířila k lesu a následně k jezírku. Sedla jsem si na kameny a pozorovala mírné vlny na jezeře. Najednou mi bylo všechno úplně jedno. 

Z tohohle rozjímání mě vytrhl klučičí hlas. ,,Ahoj. Nejsi ty ta Nikol z prváku, co údajně vylila kyselinu na Hoffmanku?" Otočila jsem se a uviděla jsem Simona z druháku. Byla jsem najednou šťastná, že ví, jak se jmenuju, ale pak jsem si uvědomila, co mi vlastně řekl. ,,Já jsem to nebyla." Křikla jsem po něm a chtěla jsem odejít. ,,Počkej." Chytl mě za rameno. ,,Promiň. Já vím, že jsi to nebyla." ,,Jak to můžeš vědět?" Byla jsem k němu stále otočena zády. ,,Protože to prostě vím. Ty by jsi něco takového neudělala." Otočila jsem se na něj a usmála se. ,,Díky za důvěru. A jak jsi mě našel?" ,,Já tě ani nehledal." Zasmál se. ,,Chodím sem docela často." ,,To já taky. Musíš mě tu někdy vídat." ,,Ano. To ano. Už jsem tě tu párkrát viděl." ,,A...proč jsi za mnou přišel až teď?" Zeptala jsem se. ,,Protože až teď vím, proč jsi tu. Jindy jsem nevěděl, co tě sem přivádí, ale dnes mi to došlo." ,,Takže ty mě jako sleduješ? Ty úchyle."Zase jsem na něj křikla. ,,Ne já tě nesleduju. Já jen bydlím kousek od tebe a z mého pokoje mám výhled na vaše vchodové dveře. Ale do tvého pokoje bohužel nevidím." Zasmál se a já s ním. ,,Jo takže ty bydlíš v tom děsně modrým baráku před nama?" ,,Jo přesně tam." 

Po chvilce jsem si zase sedla zpátky na kámen a zadívala se do vody. ,,Je ti něco?" Zeptal se Simon. ,,Ale nic. Jen jsem si uvědomila, že zítra musím zase do školy a že na mě všichni budou házet ten průšvih z chemie. Že se se mnou nikdo nebude bavit." ,,A co ta tvoje kámoška?" ,,Myslíš Joe? Tak ta je mezi nimi. Ta mi taky nevěří." ,,To bude dobrý, uvidíš." Řekl a objal mě. ,,Společně to zvládneme" Zašeptal mi do ucha.

Další den jsme měli první hodinu matematiku. Joe musí dojíždět, takže dneska přišla později. ,,Omlouvám se. Ujel mi autobus." Omluvila se paní učitelce, když přišla do třídy. ,,To je v pořádku. Sedni si." Sedíme spolu. Myslela jsem si, že si za mnou nesedne, ale sedla. ,,Po hodině ti musím něco říct." Zašeptala a otevřela si sešit.

,,Tys řekla Simonovi o Jennifer?" Zeptala se mě po hodině. ,,Ano. Včera jsem ho potkala u jezera a řekla jsem mu to. Věří mi. Na rozdíl od někoho." ,,Ale já už ti taky věřím. Simon mi všechno řekl. Že to byla Jennifer, že tě včera potkal a že tě má rád." ,,Cože? On mě má rád?" ,,Joo. Psal mi to včera. I když tohle jsem ti asi říkat neměla." ,,To je jedno. Děkuju." Řekla jsem jí a objala ji. ,,A jak ty se vůbec znáš se Simonem." ,,No kámoším se s tvým novým sousedem, s tím Adamem. No a oni jsou to spolužáci." ,,No to vím taky. Vídáme je přece na hřišti v tělocviku. A dál?" ,,Co dál? Prostě jsou to kámoši, takže mi to tak nějak řekli."

Další přestávku jsem na chodbě uviděla Simona. ,,Ahoj Nikol." Zavolal, zamával a šel ke mně. ,,Ahoj moje mladší kámoško. Jak se vede?" ,,V rámci možností, díky." ,,Hele a už se s tebou baví Joe?" ,,Jo. Říkala mi, že jsi jí psal. Jak tě to jen mohlo napadnout?" ,,No nerad bych, aby jsi byla smutná." Řekl s úsměvem. Dal mi pusu na čelo (je vyšší, takže se asi nechtěl krčit) a odešel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem, že to objetí včera bylo jen tak pro atmosféru, ale asi ne no. :3

Ke konci dne byl tělocvik. Jak už jsem naznačila, cvičíme ještě s druhákama. Většinou bývají prváci sami, ale nás je málo. Celou dobu jsem pokukovala po Simonovi a jeho skvělém těle. ,,Na koho tak zíráš?" Zeptala se mě Joe. ,,Po Simonovi. Ty?" ,,Já? Já nezírám." ,,Né vůbec ne. Líbí se ti Adam, co?" ,,Jo je super. Milej, vtipnej a hezkej." Nepopírám to sice, ale Simon je hezčí. 

,,Rozdělte se do dvojic. Jedna poběží a druhá bude počítat kola a hlídat čas, který řeknu." Zavelela učitelka. No vlastně profesorka. Šla jsem okamžitě do dvojce s Joe, protože nikdo jiný se mnou nechtěl jít. ,,Ještě by na mě vylila kyselinu. To tak." Prohlásila povýšeně Sofie, strůjce všeho zla, a šla si za svojí kámoškou. Spíš bych ji nazvala otrokyní, ale to je detail. ,,A kolik poběžíme?" Zeptala se Joe. ,,Pět koleček. Čili kilometr." Joe z toho nebyla příliš nadšená, ale mě to ani nevadilo. ,,Tak první z dvojice na start." Šla jsem já. Sofie původně chtěla taky, ale když uviděla, že jdu já, rozhodla se, že poběží až druhá. Asi aby na mě mohla pokřikovat. ,,Připravit, pozor,start." Odstartovala paní profesorka první běh. Po každém uběhnutém kolečku, když jsme doběhli k místu, kde seděli ostatní, mě Joe povzbuzovala, ale Sofiino ,,No dělej ty kyselinko naše." nebo ,,Utečte jí holky, ať vás nepoleje." bylo často hlasitější. Už mě s tím dost vytáčela. I ostatní, protože se tomu smáli. ,,No vidíš Nikol. Seš dobrá. Třetí nejlepší čas zatím." Radovala se paní profesorka, když jsem doběhla. Někoho jsem předběhla o kolo. Měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Najednou se mi zamotala hlava, tak jsem si šla sednout k Joe. ,,Byla si dobrá!" Gratulovala mi. ,,Jo díky." Odpověděla jsem ji skoro nepříčetně. ,,Jsi úplně bledá. Není ti nic?" ,,Ne dobrý. To jen jak jsem to uběhla rychle asi. To bude hned v pohodě." ,,Nikol. Pojď sem prosím." Vyzvala mě profesorka a tak jsem musela vstát. Zase se mi zamotala hlava, ale už míň. ,,Na tady máš stopky. Tohle kolo si chci taky zaběhnout, tak nám to prosím změř." Podávala mi stopky s milým úsměvem. Najednou se mi podlomily kolena a já s sebou sekla na dráhu. Oči jsem sice nezavřela úplně, ale viděla jsem jen černo. Ještě jsem slyšela nějaké povědomé hlasy a cítila, jak mě někdo zvedá a nese....