Levandula Secret

Secrets

Možná byste měli vědět, s kým máte tu čest. Jmenuji se Levandula, chodím do třeťáku na střední a je mi 18. Ano měla bych být dospělá, možná tak věkem, ale chováním? Člověk se dokáže během neuvěřitelně krátké doby změnit a to říkám hlavně z vlastní zkušenosti...

Začátek školního roku začal překvapivě báječně. Všechny jsem moc ráda viděla po letních prázdninách. Povyprávěli jsem si zážitky a dojmy, i když zazvonilo. Do třídy vtrhla naše třídní jako uragán. Říkáme jí Evička, naše maminka. Pořád ji máme za zadkem, ale když ji potřebujeme sehnat, tak se po ní slehne zem. Celá ona.

,,Milí studenti, jsem tak ráda, že jsme po prázdninách v plném počtu a nikomu se nic nestalo'' To si asi nevšimla Michala, který má nohu v sádře po tom, co se mu nepovedl skok na skejtu ,,Musíme se seznámit s pár novinky. Došlo k změně některých profesorů..." Po tomhle jsem ji přestala absolutně poslouchat. Po hodinovém výkladu nás propustila.

Pomalu jsem se klopýtala na autobus, polapena ve svých myšlenkách, když ucítím ostrou bolest hlavy. Sejmula jsem dopravní ceduli. ,,Bezva, zítra tam budu mít asi pěkného moncla." Povzdychla jsem si.

Na autobus jsem dorazila právě včas. Koupila jsem si lístek a zapadla do sedačky. Vytáhla sluchátka a uzavřela jsem se do vlastního světa. Cesta netrvala ani 15 minut a už jsem vystupovala s davem ven z autobusu. Venku bylo babí léto, takže teplíčko.

Takhle probíhaly mé dny celé čtvrtletí. Vstanu, vyčistím zuby, jdu do školy, vyslechnu si všechny kecy okolí, před kamarády se tvářím, že je vše v pořádku, poté jdu domů, odpoledne nějak zvládnu a jdu spát. Jak by někteří řekli, přežívám.

Ovšem nebylo tomu tak vždy. Patřila jsem mezi vysmáté lidi od ráno do večera, bez starostí. Ale něco se ve mě změnilo a já nevím co. Možná to má co dočinění s tím, že jsem skoro 3 týdny zatahovala školu. Nevěříte? Teď když to píšu, tak se mi tomu taky nechce věřit. A jak se mi to povedlo tajit před kamarády, rodinou a vůbec celým okolím? Lži. To nejodpornější na celém světě. Moje maminka ve mě vnáší neuvěřitelnou důvěru a já ji takhle podrazím. Nevím co dál, jak se s tím poprat. Našla jsem způsob jak upustit páru, ale takhle to nepůjde věčně. Jednou říznu moc hluboko a nemusím tu už být. Ale osud mě tu pořád nechává. Jako by mi dával najevo, že toho mám spoustu před sebou...