Levandula Secret

3. KAPITOLA

Jaký nezvyk po třech týdnech vstávat v sedm a jít na autobus.

„Čau kočko, tebe jsem neviděl věčnost. Jak je, už zdravá? Musím uznat, že vypadáš dobře." Vybalí na mě Martin. Jeho dědeček je dost zazobaný a Martínkovi dá, na co si ukáže. Divím se, že ještě nevlastní auto. Zato jeho maminka je báječná ženská, která si mě dost oblíbila. Vystudovala na doktorku a otevřela si vlastní ordinaci. Občas jí tam chodím uklízet. Skvělá brigáda, nijak náročná práce a prachy se hodí vždycky. Martin sám o sobě není nijak zlý, ale dokázal by o sobě mluvit hodiny.

„Zdravá, díky." Nemám chuť si povídat a spřádat další lži. On je ale neodbytný. Celou dobu se mě snažil rozmluvit, ale moc mu to nešlo. Konečně přijel autobus. Neváhala jsem a nastoupila. Záměrně si sedla tak, aby si za mnou chlapec nemohl sednout. Vrazila sluchátka do uší a chtěla se zaposlouchat do skvělé muziky od skupiny Oasis. To mi překazilo klepání na rameno. Ten blb si nedá pokoj!

„Tady je obsazeno. Sorry ale..." Vzhlédnu a nedokážu vydat ani hlásek. Přede mnou se tyčil Padlý anděl. Co to melu. Musím uznat, že ten chlap byl vážně kus.

„Slečno, máte tu volno?" Zeptá se chladně.

Přikývnu na souhlas. Na víc se nezmůžu. Přesunu se ochotně k oknu a on neváhá ani vteřinu a přisedne ke mně. Martin prochází kolem a ošklivě si mého spolusedícího změří. Po celou cestu cítím jeho pohled na mně. Prohlíží si každý kousek mé postavy s takovým zájmem, až se děsím. Konečně zastávka. Už chci sedět v lavici. Chystám se zvednout, ale on se ani nehne.

„Mohl byste jít? Potřebuji..." Nestihnu to zase doříct a on se zvedá k odchodu a ani se neotočí. Co to mělo být? Na přemýšlení není čas, protože stojím před tou odpornou žlutou budovou. Z dveří se vyvalí studenti. Jeden z nich mi přidrží dveře. Jaký gentleman, pomyslím si. Mile se na něj usměju a kývnu na znak díku. Jak zapadnu, vidím, jak dobíhá kluky a míří k luxusním autům. Kde na to ti lidi berou? Moje rodina není nijak chudá, ale na to abych vlastnila Ferrari, nebo Porsche prostě není. Pořád je něco důležitějšího. Brácha potřebuje nové boty, já bundu. Nezdá se to, ale peníze se velice rychle rozutečou.

„Čágo Belo!"

„Vando!" Zdraví se se mnou spolužáci.

„Čágo lidi." Kolem se utvoří kroužek a začíná výslech. Zase ty lži. Ubíjí mě to. Přestávám si to dávat. Potřebuji cukr. Dozvím se od Klárky, že nám do třídy přibyli nějací kluci. Říká se o nich, že to jsou synové mafiánů, a že oni sami se v té branži pohybují. Papínci za ně dobře zaplatili, aby tu mohli dostudovat. Dostala jsem záchvat smíchu. Mafie? Tady na gymplu. Tohle mi chybělo. Dlouho jsem se tak po chuti nezasmála.

„Kláry klid. Nevím, na čem jedeš, ale chci to taky. Mafie, asi těžko." Naštvaně se na mě koukne.

„Povíme si, až je uvidíš. Pak možná změníš názor." Řekne nasupeně a neseme si ty naše spanilé zadky do třídy. Usadím se a kecám s děckama. Jo tři týdny jsou doba. Musí mě zasvětit, co se tu událo. Nejvíc mě dostává to, jak všichni melou o těch mafiánech. Se všichni pomátli? Podle všeho jde o partičku 7 kluků, vypadajících dost dobře a v hlavě nemají úplně vygumováno. Prozradili mi na ně, že si nic nenechají líbit a není radno si s nimi zahrávat. To se ještě uvidí. Já se nikomu podřizovat nemíním, ať jsou nebezpeční, jak chtějí, já se jen tak zlomit nedám. Přísahám.