Mladý Death sniper

Část 6

                                Všichni na mě zírají. Jak jsem to mohla tak rychle udělat. John se na mě upřeně podíval. „Děkuji." „Neděkuj jsme si k vit." Řeknu mu a ohlížím se jestli někde není další nakažený. Nikde nikdo. Mishel je pořád zaskočená. Stále stojí na tom samém místě kde stála když vykřikla. „Jsi v pohodě ?" Ptám se jí. Mishel zírá na Johna. Na to jak střelil nakaženého a málem při tom střelil mě. „Mishel" vyhrkne Phil a začne s ní třást, aby už konečně začala komunikovat. Mishel zamrká a podívá se na Phila. „Jsi v pohodě ?" Zeptám se. Mishel se na mě jen tak nevěřícně podívá a špitne „j..j...jo jsem." Moc na to nevypadala. Zřejmě toho na ní bylo moc. „Musíme pro tu čokoládu." Řekne najednou. Hned všichni zamíříme do cukrárny. Vešli jsme do cukrárny. Všude kolem byli samé střepy a kaluže krve. Všichni hledali čokolády až na mě. Já jsem se dívala na tělo kluka, který ležel v místnosti se stoly. Zřejmě se bránil před nakaženými. Má totiž odřené klouby na rukách, kousanec na krku a nejspíše zlomenou nohu. Mohlo mu být tak 11 let.

                     „Karrie našli jsme jen pár čokolád a některé jsou nakousané." Informuje mě Phil. „Vem te je všechny a pojďte najít další cukrárnu." Odpovím. Nacpeme si čokolády za vesty a jdeme ven na ulici kde leží tři nakažení. Rozhlížím se jestli někde neuvidím nakažené. Zároveň se dívám i do oken domů, které jsou hned naproti cukrárně. Doufám že najdu nějaké nenakažené civilisty. „Hele tamhle někdo je" říká John a ukazuje na jedno z oken. Podívám se a vidím že se z okna dívá malí kluk. „Půjdeme pro něj" řeknu. Stále se rozhlížím po ulici. Nikdo nikde. „Cesta je volná" informuji tým. Dveře domu ve kterém je chlapec jsou však zavřené.  

                    „Myslíte si že tam mohou být nakažení ?" Ptám se. „No čokolády mohli sníst i doma ne ?" Říká Mishel. „Dobrá. Phile ? Mohl by si ?" Ptám se. Philovi hned dojde co po něm chci. „Jistě na tohle jsem stavěnej." Odpovídá s úsměvem. Seskupíme se do malého shluku. Phil jde uprostřed. Já, Mishel a John jsme okolo něj. Kryjeme mu záda. Phil se pomalu rozebíhá a vráží ramenem do zavřených dveří. Zámek se pod jeho vahou vylomí a dveře se otevírají. Phil nimi proběhne do domu. Hned za ním vběhneme, abychom ho mohli bránit. Najednou stojíme na chodbě ze které vedou schody dolů do sklepa a nahoru do bytů. Chvilku čekáme a posloucháme jestli něco neuslyšíme. Zaslechneme rány, které zní hodně tlumeně.

                    Vychází z horního patra. Právě tam kde byl malí chlapec. „Držte si formaci. Jdeme na první záchranou akci." Špitnu. Pomalu našlapuji na schodiště. Vyjdeme první patro. Nikde nikdo jen jediná velká krvavá skvrna, která teče z pod dveří jednoho bytu. Rány jsou slyšet stále víc a víc. Jsou však stále tlumené takže ten dotyčný musí být někde zavřený. Vycházíme další patro a to už jsme na místě, protože rány jsou slyšet už opravdu hlasitě. Všichni nasloucháme a snažíme se zjisti z jakých dveří pochází ten hluk. „Tyhle" řekne Mishel a ukáže na dveře s číslem 6. Přitisknu k nim ucho a slyším to. Slyším rány do jiných dveří. Chci se podívat jestli to je nakažený nebo jen zoufalí nenakažený. Dveře bytu mojí v sobě kukátko. Optika v něm mi moc nedovoluje rozpoznat osobu, ale mohu se podívat. 

                  Je to žena. Buší a drápe do dveří. „Je to nakažený. Možná matka toho kluka." Řeknu trochu se skleslým hlasem. Kdo by nebyl smutný když musíte někomu zabít matku jen proto, aby jste zachránili jeho ? Nic krásného. Tato představa mě ranila. Hned se oklepu a vzchopím se. Zabuším pažbou dragunova na dveře. Bušení a škrábání na chvíli ustalo. Pak se vrhla na dveře za, kterými jsme byli mi čtyři. „Bože já nechci" šeptám si pro sebe. Odstoupím od dveří kleknu si a představuji si ženu za dveřmi. Musela jsem odhadnout kde má srdce. Pomalu zvedám dragunov a soustředěně si představuji jak ji mířím rovnou na srdce.