Mladý Death sniper

Část 8

                            Nikde nikdo. Na ulici stále leží tři mrtvá těla. Rychle kolem nich proběhneme a míříme rovnou k domluvenému místu kde na nás má čekat Terry se Ziggím. Přiběhneme k vrtulníku. Terry se Ziggím na nás stále čekají. Jen ve vrtulníku bylo méně místa. Našli a zachránili pár nenakažených. „Terry vemte tady Daniela a dovezte ho na základnu." Tou základnou jsem myslela naší školu. Terry přikývla hlavou na souhlas. „Ziggí ? Máš tu nějaký batoh ?" Ptám se. „Ano mám" oznámí mi a podává mi vojenskou krosnu. „Super ta nám bude stačit" odpovím a beru si vojenskou krosnu. Hned do ní naskládáme čokolády, které jsme získali z cukrárny. Krosnu si přehodím přes ramena já, protože nepotřebuji tolik pohybu při boji. 

                         Loučíme se s Terry a Ziggím a jdeme hledat další cukrárny. Vrtulník odlétá a já se na něj dívám z ulice. Daniel se smutně dívá směrem k nám. Dlaně má přitisklé ke sklu a dívá se přímo na mě. Ten jeho smutný výraz. „Terry pustila by si na chvíli k vysílačce Daniela ? Chci mu něco říct." Mluvím do vysílačky. Ve vysílačce to trochu zašumí, ale najednou slyším dech. Danielův dech. „Danieli ničeho se neboj mi za Tebou přiletíme co nevidět ano ? Slibuji že přiletíme za Tebou." Říkám mu do vysílačky. „Dobře, rozumím." Odpoví a položí vysílačku. Znova se podívám na vrtulník a Daniel je nyní plný naděje a radosti. 

                      Mávám mu na rozloučení, ale v duši doufám že se k němu budu moct vrátit. Nechtěla jsem zklamat. Museli jsme najít další cukrárny. Mlčky jsme šli skrze ulice. Hledali jsme další cukrárny a prodejny s čokoládami. Z několika prodejen na nás vyběhlo dost nakažených. Všechny jsme je museli postřílet. Už jsme měli plnou krosnu čokolád a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. „Terry ? Kde jste jsme na cestě k místu dohody." Informuji Terry. „ No ... mi ... chrrrr ... Karr .... chrrrr." „Terry ?!? Strácíme signál ! Terry !?" Nikdo už neodpověděl. Naladila jsem si druhou stanici. „Kapitáne něco se stalo s naším vrtulníkem.Terry se Ziggím nemají signál. Co se děje ?" Ptám se kapitána. „Karrie ? Vy nejste na základně ?" 

                   „Ne nejsme, ale něco se tam asi děje. Potřebujeme, aby nás někdo navigoval. Nevíme kudy se dostaneme co nejblíže k základně." Kapitán se na chvíli odmlčí. „Karrie čekejte tem kde měl přistát váš vrtulník. Za chvíli jsme tam." „Dob.... BUM" Chci kapitánovi odpovědět, jenže do toho někdo z týmu vystřelí. „Karrie utíkej !" Řve na mě John, který právě vystřelil po jednom z dvaceti nakažených. „Karrie ?!" Ozve se kapitán z vysílačky. Nemohu mu odpovědět. V běhu se těžko zapíná vysílačka. Jen slyším jak se mi přerušovaně spouští ve vestě. „Karrie ?!" Křičí kapitán stále do vysílačky. Běžím pryč od nakažených. „ Jak jsou daleko ?!" Křičím na Johna. „Asi tak deset metrů." Odpoví. Zastavím se, otočím se a kleknu si na jedno koleno. Vytahuji malorážku z pouzdra a střílím. Vysílačka se mi spustí v kapse vesty a já mohu odpovídat. „Kapitáne máme tu dost práce mohl by jste si máknout ?!" Křičím v otázce na kapitána do vysílačky. John, Mishel i Phil se přidají ke střelbě. Pokosili jsme asi patnáct nakažených. Stále jich zbývalo pět.

                   Okamžitě si měním zásobník. Prázdný zahodím na zem a plný zasunu do malorážky. Střelím další dva nakažené a ostatní z týmu dorazí ty zbylé tři. „Pfu...tohle je opravdu fuška." Vzdychne si Phil. John přikyvuje. Rozhlédnu se kolem sebe a uvidím můj prázdný zásobník. Hned si ho vezmu a dám zpět do kapsy od vesty. „Karrie ?!" Slyším křik z vysílačky. „Ano ?" „Bože jste v pořádku. Hned se k nám dostavte jsme kus od vás." Odpovídá mi kapitán. „Hned tam budeme." Oznamuji mu a pobídnu tým k pohybu.