V lásce až po uši

Výprava do města

Byla sobota ráno a já jsem se celá rozlámaná konečně vyhrabala z postele. Jako první jsem jako téměř každé ráno vzala do ruky svůj starý omlácený mobil. Vždy, když se na něj podívám si říkám že už bych dost akutně potřebovala nový, protože můj starý miláček už měl své nejlepší roky za sebou a já z něj občas byla dost na nervy. Podívala jsem se tedy na displej a tam se objevil pro mě téměř neuvěřitelný čas. Mobil ukazoval 11,10 hodin. Někdo tomuto času ve volných dnech říká "brzo ráno", moje mamka má však názor jiný a to přesně opačný! Vyšla jsem ze svého pokoje. Taťka seděl v obýváku a sledoval v televizi nějaký seriál, mamka byla v kuchyni a myla nádobí. Rozespale jsem ze sebe dostala jen slabé "Čau", taťka odpovědel něco podobného a mamka, jako obvykle, když si takhle vyspávám až do oběda, řekla "No dobré ráno! Kohopak to tu vidím? Tak už si se vyspinkala?" řekla ironicky. Odpověděla jsem "Jojo" a mamka mi začala diktovat všechny věci které je potřeba ale i netřeba udělat, jen abych si odpracovala to své vyspávání. Letěla jsem si tedy vyčistit zuby, učesat se, obléknout se a vzhůru do práce!

O 2 hodiny později

"Konečně!" řekla jsem si pro sebe a po dvou hodinách uklízení a dalších činností jsem si konečně hrcla na gauč, ne však na dlouho. Přihlásila jsem se totiž na Facebook a objevila zprávu od Nikči. V ní stálo: "Čauky Ančí, nechceš jít dneska do města? :))" Chvilku jsem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla že pojedu. Šla jsem to oznámit mamce, ne že by z toho že zase mizím z domu byla nějak nadšená, ale svolila a netvářila se u toho ani nějak extra otráveně. Šla jsem se tedy namalovat, což jsem ráno nijak neřešila, protože jsem zastánkyní toho názoru, že malovat se takzvaně "na doma" je zbytečné. Když jsem byla s malováním hotová a spokojená, šla jsem se převléknout z domácího oblečení do nějakého trochu víc "k světu". Poté jsem si jen zabalila několik podstatných, ale možná i pár nepodstatných věcí do svého pytle na záda. Zbýval mi ještě nějaký čas do odjezdu a tak jsem si ještě na chvilku sedla k televizi a zapla si Facebook. Zjistila jsem že Nikča mi před zhruba minutou napsala že už se pomalu chystá k odchodu a to to měla do centra města podstatně blíž než já, bydlím totiž úplně mimo město v jedné menší ale ne nedá se říci malé vesničce, která byla městu vzdálená časově cca 20 minut. Přišel tedy čas mého odchodu a já vyrazila na autobus.

Ve městě

Vystoupila jsem z autobusu a rychlým krokem se vydala před velkou obchodní budovu jménem Atrium Palace. Když jsem dorazila na místo, které jsme si s Nikčou předem dohodli, Nikča už tam čekala a vypadala tak zmrzle, že kdybych se někde chvíli zdržela nebo měl můj autobus spoždění, místo Nikči by tam na mě pravděpodobně čekal sněhulák! Přivítali jsme se pozdravem a objetím. Rychle jsme se vydali do "Atria", oběma nám byla totiž zima a to dost velká! Nakonec jsme se usadily v KFC a začaly jsme probírat všelijaké věci pro nás puberťačky důležité. Možná je vám už asi jasné, že naše téma se samozdřejmě pohybovalo jen kolem kluků. Probraly jsme některé pěkné i nepěkné, milé i nemilé kluky v našem okolí, až jsme došli k Nikčině aktuální situaci. Hrozně se jí totiž líbil jeden kluk, jménem Honza Beneš, s přezdívou Beny. Než jsem se odstěhovala do vesnice ve které teď bydlím, bydlel takřka kousek ode mně a tak jsme ještě s naším společným kamarádem Matyášem občas zašli ven, třeba na hřiště, jelikož jsme v té době byli tak v 5.-6. třídě, nebo jsme si prostě vyrazili jen tak si popovídat. Ačkoli se to odehrálo už několik let zpátky, s Benym jsme byli pořád v kontaktu a to hlavně proto, že Beny chodil na stejnou školu jako já a Nikča, avšak o ročník výš. S jeho třídou naše třída neměla úplně nejlepší vztah, s Benym jsem se i přesto bavila, už jen kvůli Nikče, protože jsem jedna z mála jejich společných přátel a chtěla jsem jí umožnit co nejvíce se s Honzou bavit, což se mi mimochodem docela dařilo, z Honzy a Nikči se pomalu ale jistě stávali hodně dobří přátelé a kdo ví jak na tom budou za pár týdnů.

O hodinu později

Po cca hodině kvákání o klucích jsme se s Nikčou rozhodly že se ještě půjdeme projít po městě. A tak jsme tedy šly. Procházely jsme ulice s obrovskými výlohami obchodů s oblečením, obuví a dalším zbožím. Blížil se konec listopadu a tak se postupně obchody začaly ladit do vánoční tématiky. Procházely jsme kolem pekáren, lékáren, knihkupectví, až jsme došly k naší oblíbené cukrárně ve které jsme si vždy daly náš oblíbený čaj. Po pár minutách jsme čas dopily, vrátily jsme hrnky a já šla Nikču vyprovodit na Masarykovo náměstí, kde Nikča obvykle nastupovala do trolejbusu či autobusu, když jsme jely z centra města domů. Když odjela, šla jsem pěšky o zastávku dál, kde stavěl můj linkový autobus. Byla jsem ráda, že autobus dnes přijel o chvíli dříve než jindy, protože byla opravdu zima a ještě k tomu tma a tak jsem do něj nadšeně nastoupila a těšila se na teplo domova.