V lásce až po uši

Ach ty některé trapné chvilky...

Vydali jsme se směrem ke konci vesnice. Celou dobu jsme si povídali, smáli se, přecházeli od jednoho tématu k druhému. Chvilku byla řeč o škole, chvilku o drbání, které oba posloucháme dnes a denně a pak zase o fotbale. Ano, my dva to umíme dost libově namíchat. Ale... Vlastně většinou nechávám mluvit spíše jeho, ačkoli se nejdříve brání tím, že bych mu občas mohla něco povědět také o sobě, po chvilce ho to přejde a mluví on. Jo, když se někomu Seba podaří rozmluvit, tak mu to povídá samo. A já? Já ty jeho vtípky, storky a kecy kolem naprosto hltám.

Když jsme došli na konec vesnice, odbočili jsme doleva na cestu kolem polí, které obec obklopují. Na krajích cesty byli ze silnice odhrnuté hromady sněhu a to mě přímo svádělo k tomu, abych si po dlouhé době vytvořila sněhovou kouli. Pořádný sníh jsem totiž naposledy viděla když mi bylo deset, od té doby bych si v zimě mohla vyrazit spíše na koupaliště než do lyžařského areálu. Ano, možná melu nesmysly, ale z části mluvím pravdu, tím jsem si stoprocentně jistá. Ale proč vlastně přemýšlím nad takovými blbostmi... říkala jsem si...

"Ančo?!?" vyhrkl Seb.

"Ano?"

"Nejsi trochu mimo??"

"Trochu... víc..." odpověděla jsem se smíchem.

On se jen usmál a chvilku mlčel. Bylo mi to divné a tak jsem se tedy donutila promluvit.

"Co je?" tázavě jsem se na něho podívala.

"Co by bylo?!? Nic." usmál se, ale mluvit nezačal.

Štvalo mě to, že nevím co se najednou stalo. No, už jsem radši mlčela, abych něco nepodělala ještě víc. Z nudy jsem se opět zastavila u hromady sněhu a v rukách jsem si uválela velkou sněhovou kouli.  On se také zastavil. Otočila jsem se zpět na něj. Usmíval se. Vypadal zvláštně, měl takový přiblblý výraz... No ale konečně alespoň něco ty jo... řekla jsem si vduchu. 

"Vypadám tak ujetě?" zeptala jsem se.

"Ne, ani ne."

"No, koukáš na mě jako kdybych právě přiletěla z jiné planety. smála jsem se.

"Aha" řekl a odvrátil pohled jinam.

Všimla jsem si, že červená. Ty jo, co to s ním dnes je, nechápala jsem. Vždyť si jen dělám srandu, jako skoro vždycky...

V tom jsem si uvědomila že mám v ruce pořád tu mojí pracně uválenou sněhovou kouli. Říkala jsem si co s ní a vyhrála samozdřejmě ta možnost, že ji po něm hodím. A tak jsem taky učinila. Jenže on se zrovna otočil zády ke mě a já ho trefila přímo do zadku. Seb se otočil snad rychlostí světla a já se šíleně smála. Když se ke mě rozeběhl, začala jsem před ním utíkat, ale věděla jsem, že je mi to prd platný. Za chvíli jsem ucítila jeho ruce jak mě nejdřív chytily za ramena a pak kolem pasu. Začala jsem se ním prát ale neměla jsem proti němu šanci, tak jsem se alespoň při následném pádu do sněhu snažila ho stáhnout s sebou. Ejhle, povedlo se mi to. Jenže jsem ho tak jaksi nešikovně stáhla na sebe a teď přísahám že rozhodně ne schválně! Karma mi vrátila to, že jsem se mu předtím smála, jak se červená. Já se teď červenala mnohem ale mnohem víc! No, Seb mi to alespoň ulehčil tím, že přiblbý výraz jsem měla sice já, ale i on. Slezl ze mě a vstal. Já jsem si sedla a prstem jsem do sněhu malovala nesmyslné tvary.

Seb se osmělil, natáhl kě mě ruku a zeptal se: "Vstávej ne? Vždyť nastydneš." nakázal mi pořád s tím připitomělým a teď i tak trochu starostlivým výrazem, ale zároveň se na mě usmíval. Beze slova jsem se tedy chytila jeho ruky, kterou mi nabízel a rychle jsem vstala. Oprášila jsem se od sněhu.

"Jdem?" zeptala jsem se ho.

"Ne. Ještě ti musím oplatit tu sněhovou kouli na mým zadku."

"A tohle ti nestačilo?"  řekla jsem se zadržovaným smíchem.

"Ne, jsem náročnej."  začal se smát.

"Dobře, budu tě teda respektovat."

Rozběhla jsem se k hromadě sněhu, ohla jsem se pro sníh a začala ho koulovat. On ale nebyl o nic pozadu a takřka hned jsem schytala kouli i já.

"Jsme jak malý děti" vyhrkla jsem uprostřed sněhové války.

"No jo no. Už to tak bude." usmál se.

"Už jsi mi to dostatečně oplatil?"

"No, nevím teda. Ale tak možná už to stačilo."

"Takže už se můžeme jít domů ohřát?"

"Je ti velká zima?" zeptal se opět s jeho starostlivým výrazem.

"Ne, ani ne."

"Vypadá to tak."

"Dobře, tak jsi mě prokoukl no. Je mi zima."

"Tak jdem". zavelel Seb.