V lásce až po uši

Venku se Sebastianem

Zazvonil mi budík, který jsem si včera pro jistotu nastavila i přesto, že je víkend na 9,00. Vstala jsem nasnídala jsem se, vyčistila si zuby a takové ty ostatní běžné ranní činnosti, které se dělají hlavně proto, aby se vás hned když vylezete z bytu někdo nelekl, tedy takto to platí alespoň v mém případě. Poměrně teple jsem se oblékla a šla na zahradu nakrmit naše králíky, ale také kočky, které sice nejsou naše, ale na naší zahradě tráví v podstatě většinu dne, takže nám je možná už i pár lidí začalo tak trochu přivlastňovat, mě to ale vůbec nevadí, mám ráda téměř všechny zvířátka. Po krmení naší "divé zvěře" jsem ještě shrabala trávník, který byl jako každý podzim, zasypaný spadaným listím. Když jsem se vrátila ze zahrady domů, sedla jsem si a otevřela notebook. Psala jsem si Nikčou o takových těch našich kravinkách. Koukla jsem na čas, byli dvě hodiny odpoledne. Notebook jsem nechala otevřený a šla jsem si ulovit něco malého k obědu. Nakonec jsem si uvařila pár brambor a nim jsem si na pánev hodila jedno vajíčko. Po obědě jsem brouzdala na mobilu po různých aplikacích, nakonec jsem ale stejně zapla Facebook. Projela jsem hlavní stránku, na ní ale nebylo nic extra zajímavého a tak jsem šla trošku poklidit byt, aby mamka až přijede večer zpráce, nemusela svým řvaním budit půlku bytovky. Za chvíli můj úklid přerušilo zabrnění mobilu, napsal mi Sebastian, že se nudí, jestli s ním nechci jít ven. Vzhledem k tomu že jsem se také nudila a se Sebem se už docela dlouho nebavila, byla jsem ráda, že mi napsal a odepsala jsem mu tedy, že klidně půjdu. Sraz byl v 15,30 před naší bytovkou. Výjimečně jsem tam byla včas a Seb zrovna přicházel po cestě k bytovce. Domluvili jsme se, že si půjdeme sednout na lavičku u hřiště na návsi. Sedli jsme si a povídali a povídali. Takhle jsme se nebavili pěkně dlouho. Od doby, kdy jsme byli ti nejlepší kámoši uteklo alespoň tři čtvrtě roku, ne-li celý rok. Byla jsem ráda že ho zase vidím a myslím že on byl taky rád. Pusu snad ani na chvíli nezavřel, pořád něco vyprávěl, ať už to byli zážitky nebo nějaký vtípky a srandičky, co za tu dobu zažil. Já spíše mlčela a poslouchala, smíchu jsem se ale nevyhla, ta sranda s ním mi chyběla snad nejvíc.

O hodinu později

Zatímco Seb pořád nepřestával vyprávět, mě začínala být venku na té studené lavičce docela zima. Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jak tento problém vyřešit. Rozhodně nepřipadalo v úvahu náš "pokec" jen tak ukončit, to bych snad radši na té lavičce umrzla. Co bych pro Seba a jeho vtípky neudělala, že ano... Jak pokračovat v našem rozhovoru a neumrznout? Nabídnout mu procházku nebo radši to, že by jsme se před zimou zklidili do bytovky? Nebo se ho zeptat a nechat to na něm? Usilovně jsem přemýšlela...

"Posloucháš mě vůbec?"  řekl s tázavým výrazem.

"Jojo, jasně..." lhala jsem.

"Je ti zima, co?" 

"Jo a mrtě."

"Tak se můžeme jít projít, pokud chceš." nejistě odvětil.

"Jo, klidně, taky mě to napadlo." usmála jsem se nad jeho stydlínským obličejem.

Až na tu zimu bylo venku nádherně, padal sníh, dokonce by se to dalo popsat jako počasí přímo hodící se na zamilovanou procházku krajinou... Nemohu zapřít to, že se mi Sebastian líbil, hodně líbil. Někdy mi přišlo, že to občas přechází v něco víc, ale snažila jsem se kontrolovat...