Nehtem vyrývám do bílé omítky kříže, za každé zabité zvíře.
A člověka.
A dítě.
S kterými jsem si chtěl jen hrát.
Na doktora.
Na pitvu.
Pak smuteční akt.
Ryju, a v duši pořád není čisto.
Na stěnách co mě drží, už ale dochází mi místo.
.....
Nepříjemný zvuk plní místnost, kde se jeden z nenapravitelných strojů na smrt srovnává s tím, co ho bude následovat po zbytek života. Pozdě je litovat, a možnost, že by mu připadla větší cela, kde by mohl odčinit všechny své oběti, nepřipadá v úvahu.
ČTEŠ
Scény z Karantény
PoetrySérie deseti ( zatím teda osmi, ale na tom se pracuje :) ) krátkých "básniček" které mají jedno společné, a to prostředí karantény ( izolace, psychiatrické léčebny, blázince). Každá báseň je výkřik do tmy jednoho z jejích obyvatel, výkřik který vypo...
