My Another DNA

Prolog

Je brzo ráno a nad New Yorkem se válí mlha. Vycházím ze svého domu v šedém tílku, černých tříčtvťácích a botách na běhání. Světle hnědé vlasy s blond melíry pod lopatky mám stažené do vysokého culíku. Do uší si dám sluchátka, do kterých pustím metal ze svého přehrávače a vyběhnu směr park. Běžím podél řady stromů a zaposlouchám se do úžasného hlasu onoho metalového zpěváka tak moc, že ke mně za žádnou cenu nedolehnou kroky někoho dalšího. Míří ke mně ze strany a jelikož jsem se právě ohlédla za párkem ptáků, který mi proletěl těsně před obličejem, nesleduji vůbec cestu. Pak pocítím náraz do pevné hory svalstva a náraz mě odhodí o kus zpátky, kde se hlavou praštím o beton a pohltí mě temnota.

"Haló, no tak, probuď se." Nad sebou slyším jakoby z dálky hlas, který mě vybízí k probuzení. Už neležím na betonu, pod prsty cítím trávu a nad hlavou slyším listy ve větru, takže mě ten druhý běžec odnesl do trávy. Lehce pootevřu oči a když zjistím, že mi do nich nesvítí žádné slunce nebo umělé světlo, otevřu je naplno a pokusím se posadit. Tělo mi ale zachvátí bolest, tedy hlavně hlavu, a tak to vzdávám. Muž vedle mě si toho zřejmě všiml, protože se nade mě naklonil a znovu promluvil.

"Jsem rád, že jsi vzhůru." Slyším v tom úsměv. Chvíli ho vidím rozostřeně, ale pak to přejde a já koukám na vysokého blonďáka s modrýma očima. A opravdu hodně svalnatého blonďáka. Dojde mi co se vlastně stalo a rukou si sáhnu na hlavu. Stáhnu ji stejně rychle zase zpátky a zasyčím bolestí.

"Do pytle, moje hlava." Normálně mluvím ještě hůř, ale něco mi říká, abych to nedělala.

"Omlouvám se." Prohodím směrem k němu.

"To já se omlouvám. Neviděl jsem vás. Mimochodem, jsem Steve, Steve Rogers." Podává mi ruku. Chopím se jí.

"Já jsem Cassidy, Cassidy Johnsová." Chci ruku stáhnout zpět, ale Steve ji sevře pevněji a otočí ji dlaní vzhůru. Nechápu to, ale jen co si prohlídnu prsty, pochopím. Krev. Musela jsem si při pádu rozseknou hlavu. Steve mě jemně chytne za bradu a otočí mi hlavu, aby si to mohl prohlédnout.

"Nevypadá to dobře Cassidy, vezmu tě do nemocnice." Trhnutím otočím hlavu zpátky k němu. Jen myšlenka na ten bílý, sterilní dům mě děsí. Nejradši bych se zvedla a utekla, jenže moje nohy to odmítají.

"Do nemocnice ne. Kamkoli jen tam ne." Steve se směje a chytá mě za ruku.

"Přísahám, že tam půjdu s tebou. Nemáš se čeho bát." Jedním pohybem mě vytáhne na nohy a lehce mi podepře záda. Vyrazíme směr nemocnice, která není zas tak daleko, ale při mém tempu tam nemáme šanci dojít dneska.

"Tímhle tempem tam budeme tak za týden." Poznamenám směrem k mému doprovodu.

"To máš pravdu." Podotkne a v ten okamžik se moje nohy, doteď pevně stojící na zemi, míhají ve vzduchu. Zavřísknu a i když to pro něj musí být nic, praštím Steva pěstí do svalnaté hrudi. Co mě překvapí je, že se prohne a přidušeně zaskuhrá.

"Páni, máš celkem ránu." Pohodí si mě na rukách, abych se mu lépe nesla. Ten pohyb ve mně ale vyvolal obrovskou vlnu bolesti a začaly se mi dělat mžitky před očima. Než se mi zavřely oči, viděla jsem Stevovu ustaranou tvář a zaslechla prosby, abych zůstala vzhůru.

Steve

Cass mi omdlela v rukách. Přidám do kroku, abych byl v nemocnici co nejdřív. K mému štěstí uvnitř na recepci sedí postarší, ale milá dáma, která mě vezme ihned za doktorem. Toho potkáváme u prázdného pokoje, kam zajdeme a já položím Cassidy na postel. Doktor jí prohlíží, zatímco já mu podrobně vyprávím naši srážku. Pak mě pošle ven, abych počkal na jeho diagnózu a Cassidyino probuzení.

Cassidy

Probouzím se na posteli v bílé místnosti. No super, nemocnice. Rozhlížím se kolem sebe a vedle postele spatřím Steva na židli, jak podřimuje. Jsem mu sice vděčná za odnos sem, ale nesnáším to tu. A tak odkrývám peřinu a snažím se z ní potichu vylézt.

"Nikam nechoď." Stevův hlas mě zastaví. Takže nespal. Otočím se na něj a zachytím jeho úsměv.

"Myslela jsem, že spíš."

"A tak ses rozhodla utéct?" Převrátím oči a vyhoupnu nohy zpátky na postel a zakryji je peřinou.

"Nesnáším nemocnice. Nemám důvod v nich dlouho pobývat." Otevřou se dveře a dovnitř vejde doktor. Steve na mě hodí pohled, kterým mi jasně dává najevo větu "No teď už máš." Doktor si mě změří pohledem a koukne do papírů, které drží v ruce.

"Jsem rád, že jste vzhůru, slečno Johnsová. Měla jste štěstí, je to jen lehký otřes mozku a nějaké pohmožděniny, není to zas až tak hrozné. Ale pro jistotu si vás tu necháme do zítřka. Teď odpočívejte." S těmito slovy vyjde ze dveří a nechá mě se Stevem samotnou. Do zítřka, no super. Třeba ji stihnu zničit. Steve vedle mě sedí tiše, jakoby nevěděl co říct. Proto začnu.

"Děkuji." Podotknu směrem k němu s pohledem zabodnutým do peřiny.

"Za co? Že jsem tě srazil?" Otočím na něj hlavu. Usmívá se. Oplatím mu úsměv.

"Ne, za to, že jsi mě sem donesl. Musel sis připadat jako donášková služba."

"Lepší než pohřební, no ne?" Zasmějeme se.

"No, tak pro mě by to asi lepší bylo. Nemusela bych devastovat nemocnici." Další zasmání z jeho strany.

"To je nutné?"

"Nesnáším je. Takže je." Co se musí nechat, nikdy jsem se s nikým tak nenasmála. No, a stačilo se pouze s někým srazit v parku a přivodit si lehký otřes mozku. Steve je vážně moc milý.

"Myslím, že bych tě měl nechat odpočívat, Cassidy." Odchází. Jak to tady zvládnu sama? Na něco přijdu.

"Vážně si chceš vzít na triko zdevastovanou nemocnici?" Zeptám se s úsměvem.

"Mám na něm už horší věci a škodu tak obrovského rozsahu snad neuděláš." Odpovídá s úšklebkem.

"Nebuď si tak jistý, Steve. Není to zdravý." Znovu se ušklíbne. Pak se se mnou rozloučí a nechá mě v tomhle pekle samotnou. Než ale zavře dveře, prohodí ke mně ještě pár slov.

"A radši to tu nenič, nerad bych zachraňoval nemocnici plnou lidí."

Tehdy jsem se seznámila s celosvětově známým Kapitánem Amerikou. Jenže tehdy jsem to ještě nevěděla.

Hey guys!

Tohle zatím takový prolog k mé nové ff se Stevem a Avengers :) Snad se vám líbí, je to další z mých vánočních dárků pro vás :D Jo, je jich víc :D No každopádně by mě zajímalo, jaký máte na tento prolog názor :D

Love you, guys!