My Another DNA

Let's go to the fight!

Po mém propuštění z nemocnice jsem se se Stevem několikrát sešla v kavárně. Byl moc milý a já měla pocit, že mi rozumí. Stejně mi přišel na dnešní dobu trochu staromódní. Moc mi toho o sobě neřekl, ale to bylo trochu oboustranné. Po těch několika setkáních se z toho staly společné večeře v restauracích, jednou mě dokonce pozval na večírek, kam jsem ale z důvodu práce nemohla. A navíc se zmínil o tom, že je to večírek onoho slavného playboye Starka. Takže mě až tak nemrzel ten večírek, ale ten nestrávený čas se Stevem. Ano, po dvou měsících z toho všeho vznikl vztah. Byl jiný než vztahy v téhle době obvyklé, ale mě to nevadilo. Ale poslední dobou jsem se Stevem netrávila skoro žádný čas. Měla jsem podezření, že jsem ho omrzela, ale nepřišel mi jako tenhle tip muže. No, a pak jsem přišla na pravý důvod jeho nepřítomnosti. Jenže ne zrovna způsobem, o jaký by kdokoli stál.

Cassidy

Procházet ulicemi New Yorku v této době asi není úplně bezpečné, ale já tudy projít musím, jestli se chci dostat do práce. Míjím velké i malé kusy betonu z rozbitých budov kolem mě a vyhýbám se lidem, kteří s jekotem utíkají z místa bitvy. Bitvy mezi slavnými Avengers a jakousi další stvůrou. Poslední dobou je to na denním pořádku. Člověka by jen zajímalo, jak se sem ty stvůry dostaly. Nad hlavou mi proletí červená skvrna a já můžu marně rozhodovat, jestli to byl Iron Man nebo Vision. Ano, i noví členi jsou nám známi. Je mi jasné, že se musím přibližovat k místu střetu a mám dost divný pocit, že je to přímo před mým zaměstnáním. Tentokrát mě mine okřídlený Falcon. Lidé kolem mě se snaží co nejrychleji opustit toto místo, chvílemi mám strach, že mě prchající dav ušlape. Vymotám se z davu na to nejhorší možné místo, do bitevní vřavy. Přede mnou se hrdinům brání dvaceti metrová obluda, která se podobá ještěrce skřížené s krysou. Celá pokrytá šupinami, krysí ocas a zuby, ještěrčí je i zbytek těla. Právě se tlapou s ohromnými drápy rozmáchla po dorážející červené tečce. Teď je jasně poznat, že je to Iron Man. Mě ale více zajímá muž běhající po zemi v červeno-modro-bílé uniformě a svým štítem s bílou hvězdou se snaží stvůře useknout buď ocas nebo jednu z krysích noh, na kterých stojí. Je znám pod jménem Kapitán Amerika.

S Avengers jsem se potkala už předtím, bylo to u kavárny, kde jsem čekala na Steva, ale ten opět nepřišel. Tehdy jsem se stala zajatcem jakéhosi stvoření na šesti nohách a dvěma chapadly, z nichž mi jedno ta stvůra omotala kolem těla a které pak bylo uťaté právě kapitánovým štítem. Před dopadem na zem z šesti metrů mě zachránily silné ruce amerického symbolu svobody. Zvláštní bylo, že tu byl dříve než jeho ostatní kolegové, jako kdyby tudy procházel, když se tahle mrcha rozhodla vylézt ze stanice metra. Steve na schůzku dorazil až o dvě hodiny později, což bylo tak půl hodiny po bitvě.

No, zrovna teď bych si přála, abych pracovala někde jinde. Ona dvacet metrů vysoká stvůra totiž svým tělem zakrývala vchod do mé práce, kde za stoly sedělo spoustu mých spolupracovníků a marně se snažili zachovat profesionální klid před přísným pohledem šéfové. Chybím tam jen já a já se zrovna snažím nenápadně proplížit kolem krysoještěrky, když mě smete vyděšený chlápek, který vyběhl z vedlejšího obchodu. Zřejmě má silný pud sebezáchovy, protože síla, s jakou mě odmrští, by se mohla rovnat malému Hulkovi. Až pozdě si uvědomím, kam mě vlastně ten maniak odhodil. Přímo k nohám té ještěrky, která si toho bohužel k mojí smůle všimne. Při pohledu do jejích krvavých očí se postavím a snažím se utéct. Jenže zakopnu o kus betonu z vedlejší budovy a stvůra mě s obřím řevem chytne do tlapy a zvedne k obličeji. Zavřeštím jako nikdy předtím. On pohled z dvaceti metrů na samé kusy budov není zrovna nejhezčí, zvlášť když si představíte tu bolest, kterou dopad může způsobit. Pokud tedy budu padat živá. Vidím šíp, který se nestvůře odrazí od břicha a vybuchne, pak letící kladivo, jehož výsledek je stejný jako u šípu, teda kromě toho výbuchu. A pak přiletí štít, který trefí stvůru do hlavy a pak se zasekne na římse domu za námi. Jenže ta rána způsobí, že mě ta obří tlapa s drápy pustí. Slyším výkřiky zezdola, pár i shora, jenže mě nemá kdo chytit, jelikož ho ta stvůra pokaždé odrazí. Kéž bych měla křídla. Bleskne mi hlavou. Já vím, že je to stupidní přání, ale zrovna umírám, takže na to mám právo. Kéž bych měla křídla jako pták a mohla se tak zachránit a tu stvůru zabít. Kéž by to šlo. Země se blíží rychlostí blesku a já už zavírám oči, abych to aspoň nemusela vidět. Pak mě začnou bolet neskutečně záda a já mám pocit, že mi někdo vytrhává klíční kosti a po chvíli i nehty. Pak uslyším jemné trhnutí a pak ho i ucítím. Ve víře, že mě někdo chytil, otevřu oči. Země se už nepřibližuje tak rychle a kolem mě něco víří. Podívám se na to a pochopím svou bolest. I tu na rukách. Kolem mě totiž víří vzduch hnědá křídla a na rukách mám dlouhé drápy. Pak mi dojde, že vidím lépe než předtím. Stalo se to. Je ze mě pták.