Love? No, thank you.

Chci toho o tobě vědět víc

 Můj pohled padl na menší zelenookou blondýnku usmívající se od ucha k uchu. "Kylie" vydechl jsem překvapeně.  

Pohled třetí osoby

Po tom, co Cody prohlásil ve škole, že to s Madison myslí vážně, se to doneslo až ke Kylie, která měla svůj plán. Nemohla dovolit, aby byl Cody šťastný. Ne šťastný s někým jiným, než je ona. Po tom, co z úst vypustil ty slova, na která takovou dobu si něco uvědomila. Uvědomila si to, že jeho slova nejsou pravdivá. Nevěřila tomu, že člověk jako on, by se dokázal zamilovat. Ale neměla pravdu. Zlomila ho. Její nenávist rostla, chtěla se mu pomstít. Pomstít se za něco, co vlastně nebyla vůbec pravda. 

Z pohledu Madison

"Pohni zadkem Mad" zakřičela na mě máma ode dveří. Utřela jsem si slzu, která mi stékala po líci a nahodila jsem falešný úsměv. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, který nějakou dobu neuvidím. S kufrem jsem seběhla schody a nasadila jsem si svoje oblíbené Vans. Hodila jsem svůj kufr do kufru auta a nasedla jsem dovnitř. Moje máma a Jazmyn se posadily a obě se usmívaly. Stejně jako já. Jediný rozdíl byl v tom, že ony se usmívaly štěstím a nedočkavostí. Můj úsměv byl pouze falešný, který skrýval bolest.  Vyndala jsem si z kapsy mobil, který jsem následně zapnula. Vyskočilo na mě spoustu nepřijatých hovorů.

25x Cody♥♥♥. "Jak nečekané" proběhlo mi hlavou. 

5x Ryan.

15x Alex. 

Pousmála jsem se nad tím, že i kluci měly zájem. Upřímně mi bylo docela líto, že je dva už nejspíš neuvidím. A zprávy? To bylo snad ještě horší než jsem čekala.

Cody: Byla to velká chyba, omlouvám se.

Cody: Odpusť mi to prosím.

Cody: Miluju tě a nechci o tebe přijít.

Cody: Nedělej, že si to nečteš.

Cody: Odepiš mi prosím.

Cody: Tak si trucuj no

Cody: Nemyslel jsem to tak. Omlouvám se. Chci si s tebou promluvit.

Nedokázala jsem to dál číst, protože jsem viděla rozmazaně. Moje oči se plnily slzami, které jsem se snažila zahnat. Marně. Otočila jsem svůj pohled k okýnku a dívala jsem se ven. Vlasy mi spadly do obličeje a tak zabránily někomu, aby viděl moje slzy. Do uší jsem strčila sluchátka a nevnímala jsem realitu až do doby, kdy se auto zastavilo. Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na velký dům. Vystoupila jsem z auta a popadla jsem svůj kufr. Vešla jsem dovnitř a ovala mě, pro mě neznámá vůně. Máma mi ukázala na dveře a mě došlo, že to bude asi můj pokoj. Vyšla jsem schody a vešla jsem do pokoje. Vykulila jsem oči. Ten pokoj byl snad dvakrát větší než ten, který mám v Ontariu. Začala jsem se zabydlovat. Nad postel jsem si dala velkou fotku mě a Jazmyn, na které jí objímám. Tu fotku jsem milovala. Byla z jejích pátých narozenin. Pokaždé mě donutí k úsměvu a to teď budu potřebovat. 

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, co mu mám vlastně napsat. Až to skončilo krátkou zprávou.

Já: Nemůžeme si promluvit. Je prostě konec, tak se s tím smiř. 

Bylo to jen pár slov, které mě zase donutily k slzám. Nechtěla jsem znovu brečet, stačila mi probrečená noc. Dodělala jsem poslední věci a odešla jsem za mámou. "Jdu se projít po Stratfordu" oznámila jsem jí a vzala jsem si svojí tašku, kterou jsem si přehodila přes rameno. Obula jsem si boty a odešla jsem. Nemám vůbec tušení, kde to jsem. Vytáhla jsem mobil a napsala jsem Justinovi.