I love...

Už zase Banshee

Pohled Malie:

Rychle jsme přijeli ke Kiře domů, kde stála ona se Scottem. Viděla jsem na Stilesovi strach, když tam neviděl Lydii, chápala jsem to, přeci jen mají k sobě blízko. Takže jsem ho chytla za rameno, abych ho uklidnila a pak jsem vylezla z auta. Než jsem stačila je obejít Stiles stál u Scotta a hledal  ji. "Kde je Lydie?" tohle byla první Stilesova věta. "Neboj, jsem tady." bylo slyšet ze zahrady. 

Pohled Stilese:

Lydie byla naštěstí v pořádku, už jsem se bál že ji někdo unesl. "Proč jste nás jsem tedy zavolali?" zeptal jsem se, ale už jsem tušil že to bude mít něco společného s tím, co dělá Lydie na zahradě Kiry, proto než Scott začal mluvit, rozběhl  jsem se k ní. Lydie stála nad dívkou která byla bohužel už mrtvá. "Nechci nacházet mrtvoly, nechci být bezmocná." otočila se na mě Lydie a já ji objal. "Zavolala jsi policii?" podíval jsem se do jejích ubrečených očí. "Ještě ne, snad jsi ještě pamatuješ dobu kdy jsem ti musela volat jako první když někoho najdu." koukla se na mě. "Děkuju" řekl jsem jí. Pak jsme volali policii a dali jsme vědět Scottovi mámě, aby nás o všem informovala, něco mi na tom nesedělo. Jelikož jsme našli mrtvolu, museli jsme jet na policii. Pro Malii si zajel její nevlastní otec a Lydie se neměla jak dostat domů (nechtěl jsem aby šla sama pěšky domů), takže jsem ji odvezl.

Pohled Lydie:

Nesnáším to, nesnáším nacházet mrtvoly. Někdy si říkám proč musím být zrovna já Banshee. Jako vždy jsem z toho byla celá v šoku, proto mě z policejní stanice odvezl Stiles, což bylo vlastně jediný pozitivum na této noci. Většinu cesty jsem pozorovala Stilese, jak se soustředí na jízdu. "Promiň jak jsem zmizela ze školy, nebylo mi moc dobře."Prorazila jsem to ticho, které panovalo v autě. "To je dobrý, hlavně že jsi v pořádku." tahle věta mě zahřála, on je tak milý. Dál jsme si povídali o nezajímavých věcech, jako třeba o tom kde jsou mí rodiče, taky třeba o našem plánu na Scottovi narozeniny, takže cesta uběhla celkem rychle. Když jsme dorazili ke mě domů,Stiles mi pomohl vystoupit z auta a vyprovodil mě až do pokoje. "Děkuju" řekla jsem mu a objala ho. "Nemusíš děkovat, pomůžu ti vždycky a rád" podíval se na mě. Já jsem se na něj usmála a on šel. Byla jsem ještě v šoku, takže jsem se šla vysprchovat, to mi vždy pomůže. Asi po půl hodině jsem vylezla a šla spát. 

Doufám že se vám tahle část líbila.