Trip to London (FF - Niall horan)

Chapter 30

Prosím nebuďte líní a hodtě mi do komentu váš názor. :)

V minulém díle

Z pohledu Nialla

Na letišti v Mullingaru mně vyzvedl Greg a jeli jsme za mamkou a tátou do nemocnice. Na chodbě na židli seděla mamka a hypnotizovala dveře operačního sálu.

...

Po čtyřech hodinách čekání se konečně dveře otevřely sálu. Mamka mezitím spala opřená o mně, když vyšel doktor a šel k nám, tak jsem do mamky jemně drkl a ona hned se probrala.

„Dobrý večer, vy jste příbuzní pana Horana?" zeptal se nás.

„Dobrý večer, ano já jsem jeho žena, a to jsou synové." oznámila mamka a všichni jsme si s ním potřásli rukou.

„Pan Horan je v umělém spánku, do které jsme ho uvedli pro příštích rozhodujících 24 hodin, je větší šance, že se z toho stane. Měl zlomená dvě žebra a krvácel v dutině břišní, zachránilo ho hlavně to, že měl zapnutý bezpečnostní pás. Ještě si při nárazu zlomil nohu, tu jsme pevně zafixovali. Stabilizovali jsme ho, bude to nějakou dobu trvat, ale měl by být v pořádku." sdělil nám zdravotní stav našeho táty.

„Děkujeme, můžeme prosím za ním alespoň na chvilku?" zeptala se mamka a my s Gregem jsme stáli tak, jako kdyby nás přilepili k podlaze.

„Je na jednotce intenzivní péče, ale přes sklo ho vidět můžete." řekl a my jsme ho následovali za tátou.

Z pohledu Louise

Když jsem přišel, Tessa spala na sedačce a po chvíli se vzbudila a odešla nahoru. Předtím než odešla jsme se domluvili, že bude spát se mnou, když odjel Niall. Odvezl jsem ho na letiště, a ještě jsem se šel trochu projít a zavolal mamce, která se zítra vrací z LA, kde je na služebce. Hovor mi zvedla po chvilce.

„Ahoj mamko. Jak se máš?" pozdravil jsem jí.

„Ahoj Boo, fajn, ale už se těším domů. Jak se máš, ty?" zeptala se.

„Jo jde to, v kolik tě mám vyzvednout na letišti?"

„V jednu poletím z LA, takže asi ve tři. Děkuju." řekla mamka.

„Dobře o víkendu máme volno. Napadlo mně, že bych jel s vámi na víkend domů." usmál jsem se.

„To je dobře, jsem moc ráda, co kluci?" zeptala se.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli jí mám říct o Niallově odjezdu, ale nakonec jsem se rozhodl, že to bude lepší zítra osobně. Naši rodiče si všichni docela rozumí a vychází spolu dobře, hlavně maminky.

„Mají se dobře. Zítra jdeme dopoledne do studia." odpověděl jsem.

„Tak si to užijte, já už budu muset jít, tak pa a zítra." usmála se mamka.

„Jasně ahoj a šťastnou cestu." popřál jsem jí, mobil uklidil do kapsy a šel domů.

...

Doma jsem si povídal s Perrie, která zrovna kojila malou Emmu.

„Jdete zítra do studia?" zeptala se mně.

„Od osmi do jedné, proč?" zeptal jsem se naopak já.

„Potřebuju pohlídat Emmu, protože bych potřebovala na chvíli taky do studia." odpověděla mi.

„Zkusím napsat Paulovi, jestli by nás pustil dřív." navrhl jsem.

„Ty jsi hodnej, moc děkuju." usmála se na mně vděčně.

Vzal jsem si mobil a napsal našemu hodnému manažerovi a Perrie odnesla Emmu nahoru.