Všichni tam jednou skončíme.

1. Kapitola: Nový začátek, nová škola

Ann:

Tak jo, klid Ann. Jde jen o novou školu, novej kolektiv, nový přátele, novej život. Achjo, to není jen. Seděla jsem v metru, opřená o okénko. Ve sluchátkách mi hrála hudba, kterou jsem přes mé myšlenky stejně neslyšela. Měla jsem chuť na nejbližší zastávce vystoupit a vrátit se zpátky na byt. Ne na byt, rovnou domů. Těšila jsem se na nový začátek, ale teď se mi všechno hnusilo. Nechtěla jsem jet metrem vedle spousty divných neznámých tváří, nechtěla jsem ani poznat svojí novou třídu, chtěla jsem se hystericky rozbrečet a vrátit se ke starým kámoškám, do staré školy, do starého života. Každý přece někdy může zklamat, ne? Jestli jsem tou osobou měla být já, byla teď pravá chvíle.

"Náměstí sv. Marie" Ah bože. Moje zastávka. Moje mysl chtěla zůstat sedět a jet dál, ale nohy mě nepospuchaly a vystoupily. Jakoby k tomu nepotřebovaly mě. Zamířila jsem k eskalátorům. Pohodila jsem svojí plátěnou taškou s nápisem "Nirvana", aby mi nespadla z ramena a nasadila jsem si černou beanie tak, aby mi průvan v metru, nerozcuchal už takhle chaotické vlasy. Když jsem vyšla až nahoru a spatřila jsem jasné sluneční světlo, párkrát jsem zamrkala a musela jsem si promnout oči, abych si zvykla na to světlo. Stála jsem přímo uprostřed náměstí a zamířila jsem si to směrem k ulici, kde měla být moje nová škola. Za chvíli už jsem viděla spoustu skupinek lidí asi v mém věku postávajících před nějakou budovou. Usoudila jsem, že jsem tu správně. Podívala jsem se na hodinky, abych se ujistila, že mám ještě dost času. 30 minut. V pohodě. Postavila jsem se dostatečně daleko od všech těch hloučků a zapálila jsem si cigaretu. Vytáhla jsem z kapsy iPod a přepnula jsem to na Pink Floydy. Zadívala jsem se na svoje černé Janoski a přemýšlela jsem, kdy zase budu moct vyrazit s kámošema do skateparku. Budu vlastně ještě někdy moct? Achjo.

Aaron:

Hodil jsem si na záda batoh, nadhodil jsem svůj klasickej úsměv a zaparkoval jsem si kolo ve školní úschovně kol. Vyšel jsem ven a trochu až moc zvídavě jsem si prohlížel nové tváře. Místo toho jsem narážel jen na moje spolužáky. Bett, Andrew, John, Leila, Lucy ... Achjo. Bett si mě všimla a zamávala na mě tak, abych se k nim přidal. Pak se na mě otočila i Lucy, zeširoka se usmála a já jsem jí úsměv oplatil, ale pak jsem zavrtěl hlavou a otočil jsem se k nim zády a znovu jsem se vydal na průzkum nováčků. Chvíli jsem myslel, že nenarazím na žádnou novou tvář, kterou bych si mohl pořádně proklepnout a když už jsem to vzdával, zahlédl jsem opodál postávat dívku, kterou jsem neznal. Chvíli jsem váhal jestli se vůbec chystá jít k nám do školy nebo tu jen náhodou stojí, ale pak jsem usoudil, že by to musela být hodně velká náhoda, aby se tu teď jentak potulovala. Popošel jsem k ní trochu blíž, abych si ji mohl více prohlédnout, ale pořád jsem byl tak daleko, aby si mě vůbec nemusela všimnout. Měla na hlavě naraženou černou čepici a z ní vykukovaly dlouhé černé vlasy. Měla sluchátka a pokyvovala hlavou do rytmu. Na sobě měla černou mikinu, která ji sahala až do půlky stehen. Měla ji rozepnutou a tak jsem si všimnul i její puntíkaté košile, kterou měla zapnutou až ke krku. Měla ji jen tak ledabyle zastrčenou do úzkých černých džín s vysokým pasem. Na nohách měla černé okopané Janoski. Přesně takové jaké nosil Andrew. Ale nejvíc mě zaujala ta její plátěná taška. Jestli poslouchá Nirvanu, tak jak to vypadalo, nehodlám z ní spustit oči po zbytek školního roku. Podíval jsem se na hodinky. Ještě jsem měl docela dost času a tak jsem vykročil k ní a rozhodl jsem se s ní seznámit. Byl jsem od ní asi metr, ale pořád měla upřený pohled na svoje boty. A tak jsem ji jemně poklepal na rameno a nahodil jsem svůj nejmilejší úsměv.

Ann:

Něco jsem ucítila na svém rameni. Když jsem vzhlédla zjistila jsem, že to byl spíš někdo než něco. Usmíval se a upřeně se na mě díval. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že se mnou chce asi mluvit. Sundala jsem si sluchátka a tím jsem se úplně vytrhla z mých myšlenek o skateparku. Hodila jsem cigaretu na zem a lehce jsem na ni šlápla, abych ji típla. Znovu jsem vzhlédla k jeho obličeji. Měl vlídný milý pohled, jaký jsem nahazovala, když jsem chtěla, aby mě mamka někam pustila. Ale když jsem někde být nechtěla - jako třeba teď a tady - žádnej pohled mi nepomáhal. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy. Ne dlouhé, ne krátké. Na očích měl dioptrické brýle s velkými černými obroučky. Oči měl tmavě hnědé. Upřímné a přesně takové, do jakých jde lehce propadnout. Rychle jsem zamrkala, abych se od nich odvrátila. Můj pohled spadnul na jeho tmavě modrý svetr a černé úzké džíny, které obepínaly jeho hubená stehna a svalnaté lýtka. Zvláštní. Nakonec jsem sjela pohledem až k jeho černým oxfordkám s dírkama. Slušňák, pomyslela jsem si. Nakonec jsem mu neochotně podala ruku a s nezájmem v hlase jsem prohodila spíš tak do vzduchu.

"Čau, já jsem Annie. Ehm, spíš jen Ann." Potřásl mi rukou a ani moje neochota se s ním vůbec seznámit, mu nezkazila úsměv na tváři. Blbec.

"Ahoj, jsem Aaron s dvěma A na začátku, hahah. Noo, ještě jsem tě tu neviděl, jsi nová?"

"Jojo." Trochu jsem litovala, že jsem si sundala ty sluchátka.

"Oh, aha. Jsi prvačka, viď? Poznám to na tvém výraze. Co tě přivedlo na naší školu?"

"No znáš to, od malička miluju kreslení. Takže moje škola snů." Pronesla jsem to s polovičním nadšením a poloviční ironií v hlase. Doufám, že ho to odradí, nemám v plánu se seznamovat hned první den. Bože.

"Hahah, chápu. No, bude se ti u nás líbit." Odkašlal si, jakoby chtěl ještě něco říct. "Jen ehm .... Ty cigarety si radši před školou už nezapaluj. Vlastně by sis je vůbec neměla už zapalovat. Škodí to zdraví, víš?" No to si dělá srandu?! Je snad ňákej výchovnej poradce nebo co?!

"Hele nesnaž se mi dělat chůvu nebo tak něco. Beru na vědomí blízké okolí školy a víckrát se to už nestane, ale to jestli kouřím nebo nekouřím ti může být úplně jedno. A teď mě prosím omluv, ale nechci přijít pozdě." To už jsem byla opravdu hodně naštvaná, vrazila jsem do něj ramenem, aby mi uhnul a šla jsem rychlým krokem ke dveřím. Ještě mám pořád 20 minut. Fajn.

Přišla jsem do poloprázdné třídy a zabrala jsem si lavici v poslední řadě u okna. Aspoň že tak. Nasadila jsem si sluchátka, protože jsem odmítala se s někým ještě dneska seznámit a zadívala jsem se z okna. Nechápu, co to bylo ta kluka. To mě přišel jako jen zkontrolovat? Co si jako myslel? Achjo, tohle bude teda hodně dlouhej rok.