Všichni tam jednou skončíme.

2. Kapitola: Louis

Aaron:

Vě dvě ráno mě probudil křik Louise. Trhnul jsem sebou a doufal jsem, že přestane křičet, ale nepřestal. Vstal jsem a hodil jsem na sebe tričko. Došel jsem k Louisovi do pokoje a opatrně jsem přišel k jeho posteli.

"Louisi? Co se děje?" Řekl jsem napůl ustaraně a napůl hodně unaveně.
Louis křičel dál. Měl zavřené oči, jeho čelo se orosilo potem, měl zatnuté pěsti, napínal nohy a já jsem v něm viděl tu bolest. Opatrně jsem se posadil na postel vedle něj a rozsvítil jsem lampičku, která mu stála vedle postele. Trochu jsem zamžoural a všiml jsem si slz, které Louisovi stékaly po tvářích. Začal jsem ho pomalu hladit po vlasech a potom jsem mu setřel pot z čela. Louis přestal křičet a mlčky se dál svíjel v křečích. Stiskl jsem jeho ruku a přál jsem si mu pomoct. Opravdu jsem chtěl. Každým dnem mě žralo, že jsem nic nemohl udělat. Říkal mi, že to, že se o něj starám je už dost, ale to bylo to nejmenší. Byla to jen taková nepatrná maličkost oproti tomu, co se doopravdy dělo. Louisovi se tohle dělo poslední dobou každou noc. Začínal jsem pomalu ztrácet naděje a bál jsem se, že to na mě pozná. Často když jsem se od něj zase vracel do svého pokoje, potichu jsem brečel. Dost jsem se snažil, aby mě to tolik nezasáhlo, ale vědět, že Louis si nemohl vybrat svůj osud sám a to že je na pospas strašné bolesti bez nadějí, nedalo se to. Nemohl jsem to ustát. Nemohl jsem mu pomoct a připadal jsem si jako nejhorší bratr na světě. Vždycky jsem si přál mladšího brášku a když jsem ho dostal, slíbil jsem, že se o něj vždy postarám. Ale nezvládnul jsem to. Nezvládám to ani teď. Selhal jsem v těch nejhorších způsobech. Selhal jsem jako ochránce. Ale hlavně jsem selhal jako bratr. Selhal jsem jako někdo, v kom jediném mohl, kdy mít naději.
Objal jsem ho pažemi a po dvou hodinách znovu usnul. Vrátil jsem se do postele, i když jsem věděl, že už to nemá moc cenu. Bylo něco po čtvrté a já jsem za necelé dvě hodiny musel vstát. Vzdal jsem myšlenky na usínání a jen jsem zavřel oči a vzpomněl jsem si na tu novou holku. Tu holku, která v tom vytahaném pánském oblečení a úzkých džínách vypadala tak dobře. Snažil jsem se si vybavit její obličej. Měla ostré rysy. Velké oči. Zelené, ne smaragdově, spíš zelené jako rozkvetlá jarní louka. Tak zelené. Vystouplé lícní kosti a plné velké rty. Nebyla namalovaná a celkově působila trochu neupraveným dojmem a přesně to mě zaujalo. Nebyla jako ostatní holky. Nenesla se po chodbách školy v uzkých sukních a blískavých topech. Neměla fialové či modré stíny a šíleně výrazné oční linky jako jsem vídal ostatní holky na naší škole. Annie byla  jiná. Poznal jsem to hned, když jsem ji v dálce spatřil. Ona tam stála sklíčeně a shrbeně. Nebyla sice hubená, její úzké džíny obepínaly její hezky zaoblené boky a stehna s lýtky měla spíš pevná než hubená. Ale i přesto působila strašně drobně. Stála tam a pohled měla upřený na své ošoupané boty. Stála tam zamyšleně a já jsem si jen přál vědět, na co zrovna myslí. Chtěl bych se ponořit do jejích myšlenek spolu s ní. Achjo, všechno jsem zkazil. Už se na mě nikdy nepodívá. Neusměje se na mě. Nebudu ji moct znovu poklepat na rameno a spatřit její úsměv, který vám dává pocit, že i v nejhorších životních situacích je všechno v pořádku. Už nikdy. Nemám právo na to ji znovu oslovit, ne potom, co jsem na ni takhle vyjel. Ach bože, Aarone, proč jsi takovej debil?

V šest mi zazvonil budík a já jsem vstal a pomalu jsem došel do sprchy. Pustil jsem na sebe prudký proud ledové vody, abych se probral. Když jsem vylezl ze sprchy, omotal jsem si kolem pasu ručník a před zrcadlem jsem si promnul oči. Kruhy pod očima jsem už ani nevnímal. Nikdo je na mně nevnímal. Buď věděli, proč nespím a nechtěli do toho zasahovat nebo to věděli a bylo jim to vlastně jedno. Byl jsem rád. Nechtěl jsem to řešit. Prostě jsem o tom s nikým nemluvil. V kuchyni jsem si postavil vodu na mojí ranní černou kávu. Mezitím jsem si obléknul černé úzké džíny a obyčejné bilé triko a nakonec i černé kšandy. Šel jsem si dodělat svoji kávu a vypil jsem ji ještě horkou. Potom jsem došel pro Louise, ještě spal, silně oddychoval a občas sebou trhnul. Probudil jsem ho jemným dotekem na jeho tváři. Trochu se na mě rozespale usmál a já jsem se ho zeptal: