Všichni tam jednou skončíme.

4. Kapitola: Omluva

Ann:

Víte, hodně lidí dělá hodně chyb jen z rozmaru. Například když jsou na někoho naštvaní, řeknou o něm něco hnusného, i když by to normálně neudělali. Možná to dotyčnému i nějak vrátí a budou se mu chtít pomstít, i když by je to normálně nikdy ani nenapadlo. Když jsme na někoho opravdu opravdu naštvaní, dokážeme v zápalu vzteku udělat opravdu hodně. Stejně tak jako já. Udělala jsem hodně. Hodně velkou jednu chybu.

Vyšli jsme rychle z kavárny a já jsem se konečně mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Oliver, kluk, který mě vysvobodil ze strašné situace s Aaronem, se mě zeptal, co chci podniknout. Bylo něco před šestou. Pořád bylo světlo a zima taky nebyla. Mohli jsme se jít někam projít nebo jentak brouzdat ulicemi, ale já jsem byla moc dobře rozhodnutá, co chci podniknout a venku jsem opravdu být nechtěla. Zatahala jsem ho za tričko a přitáhla jsem si ho k sobě. Naklonila jsem se k jeho rtům a zkousla jsem si spodní ret. Pak jsem mu pošeptala skoro neslyšně:

"Pojeďme k tobě domů." Usmála jsem se a zase jsem se od něj odtáhla.
Chytnul mě za ruku a odvedl mě ke svému autu. Otevřel mi dveře spolujezdce, potom obešel auto a sednul si za volant. Nastartoval a já věděla, že už z toho nemůžu vycouvat. Ani nevím, jak se jmenuje a už jedu k němu domů, v jeho autě. Tak za pět minut cesty zaparkoval před velkým domem. Bydlel naštěstí docela v centru. Dům byl cihlový a už měl nějaký ten pátek za sebou, ale to nebylo nic překvapujícího. Všechny budovy a domy tu byly takové. Takové staré a zatuchlé. Líbilo se mi to.
Vystoupila jsem z auta a on mě následoval. Opřela jsem se zády o vchodové dveře. Přišel ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho teplý dech. Jeho rty se dotkly těch mých, ale já jsem mu opatrně odtáhla hlavu dál.

"Nenene, takhle by to teda nešlo." Řekla jsem provokativně.

Chytnul mě za moje boky a přitiskl si k sobě moje tělo tak blízko, že jsem lapala po dechu. Ale hlavou se ani nepohnul. Jen nahodil úsměv a pronesl: "A jak by to teda šlo?"

Přitskla jsem obličej k jeho krku. Voněl po kávě a cigaretách. Miluju tu vůni. Něžně jsem ho políbila na krk a pak jsem se vrátila pohledem k jeho obličeji. Zavřela jsem oči a on mě políbil. Ale ne tak jak mě líbal můj minulý a taky první kluk. Líbal mě vášnivě a já jsem cítila, jak jeho rty chutnají přesně tak, jak jsem si myslela. Líbat se s ním bylo jako ocitnout se svými rty v divoké bouři. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu a ruce kolem krku. Pak jsem se jen nechala unášet vášní a jeho cigaretovou vůní.

Nebyla jsem na tohle zvyklá. Než jsem se sem nastěhovala, měla jsem jednoho jedinýho kluka - Steva. Byl to jedinej kluk, kterej o mě kdy aspoň trochu projevil zájem. Miluje biologii a laboratorní práce, ale tomu já jjsem nikdy moc nerozuměla. Ani jsem tomu rozumět nechtěla. On zas nechápal moje čmáranice. V tomhle to byl zamotanej kruh. Byl vtipnej a fajn, chodil o rok výš do stejný školy a tak jsme se mohli často vídat. Trvalo nám celých sedm měsíců než nám došlo, že náš vztah nikam nevede. Občas jsem mu dala pusu, když mi moc dlouho vysvětloval nějaké vzorce. Nikdy jsem vlastně neměla možnost s nějakým klukem flirtovat. Na soukromým gymplu už vás nikdo shazovat kvůli oblečení nebo postavě nebude, ale to neznamenalo, že vám všichni kluci začnou padat hned ke kotníkům.
Tady to ale začalo být jiné. Normálně bych se takhle nechovala. Takhle by se chovala Annie, kdyby měla jen duši. Jenže Ann nemá jen duši, ale má i tělo. A tahle Ann by se takhle nikdy nechovala. Tahle Ann by zvážila všechny možnosti, zapojila rozum, vznesla námitky a až potom to všechno smetla ze stolu s tím, že ví, co dělá. Teď to bylo něco jiného. Když jsem se s ním líbala, byla jsem jako v extázi. Nevnímala jsem okolí. Žila jsem pro ten moment. Pro jeho rty. Pro jeho tělo. Chtíč a vášeň u mě poprvé vyhrála nad rozumem. Ann, jseš blbá.
Je druhej den večer po tom katastrofickém odpoledne v kavárně. Přemýšlím, že bych Aaronovi napsala omluvu smskou. Našla jsem se jeho číslo v seznamu studentů. Bojím se. Vím, že jsem říkala, že jsem naštvaná, ale byla to blbost. Teď se akorát strašně bojím, že už mě nikdy nepozdraví. Že už mě nikdy nechytne za ruku. Že už se na mě ani nikdy nepodívá.

"Ahoj Aarone, našla jsem tvoje číslo v seznamu studentů. Chtěla bych se ti omluvit za ten dnešek, opravdu mě to mrzí. Nevím, co mi poslední dobou je. Achjo. Hodně na mě asi dolehlo to přestěhování, nová škola, nový začátek. Mrzí mě to, opravdu jo. Cítím se hrozně a doufám, že mi tamto odpoledne odpustíš. Ann" - byla to jedna z těch zpráv u kterých přemýšlíte jestli jsou opravdu tak směšné a jestli je spíš rovnou nesmazat a nic nenapsat. Nakonec jsem mu to ale odeslala.