Všichni tam jednou skončíme.

3. Kapitola: Kavárna

Aaron:

Dnes jsem končil v půl druhé. Vyšel jsem ze školy směrem k parkovišti k mému autu. Chvíli jsem přemýšlel jestli tu budu čekat dvě hodiny anebo se ještě zajedu osprchovat domů. Nakonec jsem se rozhodl zajet ještě domů a trochu se upravit.
Zanedlouho už budou čtyři a já musím být před školou včas. Sakra, ona čekat určitě nebude. Vzal jsem klíčky od auta a jel jsem, co nejrychleji ke škole. Tu cestu ke škole bych už našel snad i poslepu. 15:58. Mám dvě minuty. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a nervózně jsem klepal prsty do volantu. 16:00. Bože. Bože. 16:05. Ann nikde, co když mi lhala? Co když končila dřív? Co když ... Ah ne. Aarone, uklidni se. Zahlédl jsem ji jak vyšla ze školy. Když mě spatřila, pousmála se. Snažila se schovat pod oponu jejích černých dlouhých vlasů, ale já jsem ten úsměv viděl. Jak jí jemně cukly koutky. I na takovou dálku bych mohl odpřísáhnout, že jsem ji viděl se usmát. Ach bože. Vystoupil jsem z auta a spíš tak pro jistotu jsem na ni mávnul, abych si byl jistej, že mě vidí. Viděla. Pohupovala svými boky a kroutila hlavou jako kdyby doufala, že to je jen sen.

"Ahoj Ann!" Řekl jsem jí nejspíš až moc vesele. Byl jsem nervózní. Potily se mi ruce a jediný, na co jsem mohl myslet, byly ty její rty. Hezky plné, měkké a něco ve mně vyvolávalo pocit, že musí chutnat jako třešně.

"Huhuhů, zpomal kamaráde. Zas tak moc veselý to nebude." Protočila očima, otočila se na patách a strčila do mých zad. "Tak hurá na metro." Pronesla ironicky. Ale já jsem zase pod tou ironií viděl ten její úsměv.

Ann:

Čekali jsme na metro a já jsem si nebyla úplně jistá, kam tohle vede. Z části jsem trochu doufala, že se Aaronovi líbím. Ne proto, že bych s ním něco chtěla mít nebo tak. Jen by to byl dobrej pocit to vědět. Byl to docela fešák. A ráda jsem se nenápadně dívala na jeho oči a u toho přemýšlela nad tím, kolik asi tak holek už do nich propadlo.
Když jsme dorazili do kavárny, šel objednat dvě latté a já jsem si mezitím sedla na nejodlehlejší místo v kavárně. Když se vrátil a posadil se, bylo mu na očích vidět štěstí. Achjo.

"No," začala jsem. "Takže co nás sem vlastně přivádí?"

"Uhm.." Asi jsem ho trochu zaskočila. Sakra.

"No, chtěl si mě jen poznat nebo šlo o něco víc?" Zdůraznila jsem slova ˇjen' a 'víc' a usmála jsem se na něj. Trošku jsem si s ním chtěla pohrát.

"Hahah, no nejdřív poznat." Začaly se mu červenat tváře, jednou rukou se poškrábal na zátylku a druhou natáhl nebezpečně blízko té mé.

"No tak fajn. Jsem Ann, jak už víš. Je mi 16, jak už bys mohl vědět. A přistěhovala jsem se sem z jiného města, jak by ti mohlo dojít."

"Proč by mi to mělo dojít?"

"Protože tu teď sedím s tebou a ne s někým, kdo je v pohodě a dlouhe mě zná."

"Myslím, že aspoň to první bych také mohl splňovat." Číšník nám zrovna přinesl naší kávu. Vzala jsem hrníček do rukou, zvedla jsem jedno obočí a trochu jsem se pousmála. Mrkla jsem na něj a pak na kafe.

"No možná."

Vyndala jsem si z tašky cigaretu a dala jsem si ji mezi rty tak, aby pochopil, že ji chci zapálit. Po chvíli jsem si ji vzala mezi ukazováček a prostředníček a pronesla jsem "Tak tady mladý muž není gentleman, jo?" Zasmála jsem se a zapálila jsem si ji sama. Nejdřív se pousmál, ale pak sklopil oči a úsměv mu zmizel ze tváře.

"Proč, noo, proč vlastně kouříš?" Pořád měl sklopené oči. Snažila jsem se nevnímat jeho zklamání v hlase.

"Bojím se osudu. Bojím se toho, že mi vezme život tak, jak se bude chtít jemu a to já nechci. Kouřím, protože mi to dodává pocit, že mám kontrolu nad svým vlastním osudem. Nad svou vlastní smrtí." Položil si obličej do dlaní a já byla trochu zmatená. "Hele, jestli ti vadí ten kouř, nemusím kouřit v tvé přítomnosti, stačí říct." Řekla jsem opatrně.

"Ale ne. O kouř mi nejde." Pořád měl sklopenou hlavu a já jsem ho slyšela jen napůl. "Jen, je spoustu lidí, které si osud vezme do svých rukou a nemůžou s tím nic udělat, i když by strašně moc chtěli žít. Ale ty, ehmm, ne ty. Lidé, kteří si zahrávají se svým vlastním životem, tím že riskujou své zdraví," zastavil se a vzhlédl ke mně. Nikdy jsem ještě neviděla takovou bolest v něčích očích. "Připadá mi to jako že si nevážejí života. A tyhle lidi nikdy žádnej strašnej osud nepopadne. Neříkám, že chci, aby se ti stalo něco hroznýho, jen, achjo." Natáhnul tu jednu ruku blíž ke mně a pohledem mi říkal, abych ho chytla. Byla jsem z té situace tak zmatená, že jsem to udělala. Navíc, jsem se bála, že když ho budu ještě pokoušet, každou chvíli se rozbrečí a nechci fakt vypadat jako ňáká holka, co rozplakává kluky.

"Vím, že je to nespravedlivé." Pronesla jsem a došla mi slova. Prakticky jsem nevěděla, jak v téhle situaci reagovat. Nakonec jsem se zmohla aspoň na něco. "Stalo se něco, Aarone?"

Stiskl mi ruku a upřel na naše ruce pohled. "Ann, víš, jestli se něco děje a nedokážeš najít důvod, proč žít aproto se chceš zabít cigaretami, vždycky tu jsem a dám ti klidně důvod k tomu, proč žít." Bože, tak to mu jde o tohle? Nevím, proč, ale fakt mě to vytočilo. Vytrhla jsem mu mojí ruku.

"Aarone, děláš si srandu? Tak o tohle ti jde? Myslíš si, že si nevážím vlastního života a chci se zabít? Nevíš, čím jsem si prošla! Nemáš právo na to se mi hrabat až takhle do mého soukromí. Nechci se zabít, stačí?! A ještě něco, chtěla jsem to zkusit znovu, protože jsem v tobě viděla něco dobrého, ale asi jsem se úplně spletla. Teď v tobě vidím spíš jen oplzlýho hrabače do soukromí cizích lidí. Běž se vrátit radši do svého dokonalého života. Ne všichni si žijou tak skvěle jako ty." Založila jsem si ruce na prsou a vážně naštvaně jsem se na něj dívala. Možná jsem to trošku přehnala. Achjo Ann. Ne sakra! Žádný achjo Ann! Co on má, co zasahovat do mého života?

"Promiň." Hlesl. Nevnímala jsem ho a pohled se mi zasekl na jednom chlapci o pár stolů dál za ním. Mohl být tak o pár let starší než já. Asi tak 19, možná 20. Byl opálený a i když seděl, bylo vidět, že je vysoký a že má vypracované tělo. Měl tmavě hnědé vlasy až po ramena a z pod trička se mu rýsovaly svalnaté potetované paže. Držel hrnek těsně u svých rtů a usmíval se na mě. Když ale viděl, že jsem naštvaná, zabrouzdal pohledem i na Aarona a asi pochopil, že se něco děje. Vstal a zamířil k našemu stolu. Podíval se mi do očí a zeptal se "Děje se tu něco?". Měl krásnej hlubokej hlas. Pak jsem si uvědomila, co se děje a rozhodla jsem se využít situace.

"No, vlastně už ne. Odcházím." Zvedla jsem se od stolu a obmotala jsem tu jeho svalnatou paži kolem svých ramen. "My odcházíme." Podívala jsem se naposledy na Aarona a co nejvíc ironicky, co jsem to uměla, jsem k němu pronesla "Díky za příjemně strávený odpoledne, debile.". A pak jsem s tím klukem už jen vyšla z kavárny a nechala jsem Aarona a celou tu situaci za sebou.