I ruled the world.

Uvidím je?

Probudila jsem se asi hodinu před tím než mi má zazvonit budík. Usínat pro mě už nemá cenu. Bylo by to ještě horší, teda pokud to ještě jde. Každý pohyb mě po včerejšku bolel. Posadila jsem se na postel a asi 5 minut se koukala do zdi jako skoro každý ráno když je čas. Nemá to žádný smysl jen se prostě zamyslím a koukám do blba.
V koupelně jsem si pustila na mobilu písničky a u toho dělala vše potřebné po ránu. Při oblékání jsem úspěšně zjistila, že snad všechny modřiny změnili barvu, ale nijak se nezměnila jejich velikost. Dnes jsem si pod bundu dala i mikinu ze dvou důvodů. Mohla by sloužit i jako skoro bezcenná obrana proti kopancům a jakkoliv je to neuvěřitelné opět prší. Jestli to nebude tím ze bydlím v Anglii.
Na snídani jsem neměla chuť takže jsem si do tašky dala jen něco málo k svačině. Protože jsem měla porad ještě čas koukla jsem na Facebook. Bože já jsem debil. Vždyť už dnes je ten koncert. Už dnes je uvidím. Až přijdu ze školy musím se dát do pořádku. Ještě že máme jen 4 hodiny. Času bude ještě dost, ale připravit bych si něco mohla.
Ze skříně jsem vytáhla celkem krátké tmavě fialové šaty. Ty už jsem hodně dlouho neměla a docela se těším až si je zase po hodně dlouhé době vezmu.
Ještě jsem koukla na par videí na YouTube a vyrazila jsem do školy.
Když jsem vystoupila z autobusu zhluboka jsem se nadechla a vyrazila směrem do školy. Bylo to divné i když mi hrála úplně tichá písnička neslyšela jsem žádné narážky, jen sem tam nějaký divný pohled. Došla jsem do třídy a periferním viděním jsem nezaregistrovala nikoho, kdo by ke mě zvedl hlavu. Ostatně tak to chodí vždy, ale dnes to prostě bylo divné. Sedla jsem si do lavice a zakoukala jsem se do mobilu a koukala na příběhy wattpadu.
Když skončila poslední hodina stále jsem měla divný pocit. Za celý den jsem neviděla Matta a nikdo mi nic neřekl, kromě učitelů. Ze zvyku jsem běžela do skříněk vše na sebe naházela a co nejrychleji utíkala ven.
  Když už jsem skoro byla na zastávce uslyšela jsem výkřik. Otočila jsem se a viděla pouze partu nějakých kluků mizejících za školou. Řekla jsem si že to asi není nic vážného a skoro už jsem nastoupila do autobusu ale zase jsem to slyšela. Moc se mi zase zpět nechtělo protože to bylo opravdu daleko a já byla tak blízko toho, že bych zase jednou utekla každodenní šikaně.V tom jsem si uvědomila, jak se asi může cítit ten člověk pokud zažívá něco podobného jako skoro každý den já. A tak jsem s rychlou chuzí zamířila k ní. Třeba se mi někdy něco podobného stane( myslím to že by mi někdo chtěl pomoci) . Už jsem byla na konci školy a rozhlížela se jestli někde někoho neuvidím. Najednou mi někdo poklepal jemně na rameno.