I ruled the world.

God Bless You

No, možná i špatný nápad dostatečně nevystihuje tuhle situaci. Myslím, že jsem to docela slušně posrala. Zatočila jsem totiž do velmi specifické uličky. Řekněme, že pro obyvatele či chodce bylo velmi výhodné, že ulička nemá takové osvětlení, jako hlavní ulice. Bylo tu totiž plno hospod, ze kterých byl slyšet jen nepříjemný řev zřejmě opilých lidí, pár ne moc vábně vyhlížejících barů a ještě hůř vypadající domy pro ty, kterým nestačí jejich přítelkyně nebo pro ty, co zřejmě nemají co dělat s penězi a potřebují si užít na jednu noc.

S velkou dávkou odvahy, jsem se donutila k tomu, abych jen co nejrychleji prošla na druhý konec. Pomalu jsem zapomněla, že mám v patách jedny z mých oblíbených lidí. Dost možná ty nejoblíbenější. Jenže za to mohl strach. Měla jsem snad větší strach z toho, že bych s nimi měla promluvit než z toho, že mám prostě projít ulici plnou pochybných existencí. Vlastně co by na tom mohlo být tak nebezpečného. Nikdy se o mě nikdo na ulici  nezajímal, tak proč mít teď strach. Zahnala jsem tedy předchozí myšlenky a představy toho, jak mě nějaký okouzlující feťák se zarudlýma očima odvleče někam do sklepa a tam mě při nejlepším vykuchá a dala se do celkem rychlé cesty  touto pochybnou ulicí.
Po cestě jsem si z kapsy bundy vytáhla sluchátka, kterými jsem alespoň trochu chtěla zmírnit nepříjemný pocit z tohohle místa. S nepatrnou dávkou nervozity jsem se je snažila připojit k mobilu zrovna když jsem šla kolem jedné z hospod. Zevnitř byl slyšet jen řev, smích a ženský jekot. Zrovna když jsem byla na úrovni dveří, ozvala se rána a já měla co dělat, abych sebou netrhla. Měla jsem chuť sklonit těm dveřím poklonu, že takovou ránu ustály a vypadaly nepoškozené. Tedy alespoň zvenčí. Rychle jsem sluchátka strčila do uší a pustila písničky. Neměla jsem kupodivu náladu si vybírat písničky, což je u mě vcelku podivuhodné a nezvyklé. Lehce jsem se pousmála, když mi do uší začala hrát známá písnička od Twenty one pilots s názvem "Cancer". Milovala jsem ji, i když jsem jí znovu slyšela po dlouhé době. Byla tak zvláštně smutně uklidňující.

Se známým refrénem, hrajícím mi v uších, jsem se vyhýbala pohledum lidí, stojících nebo jdoucích naproti mě. Pohled jsem pečlivě soustředila na svoje boty s podpatkem, které ačkoliv vypadaly dobře, do této situace mi moc vhodné nebyly. Pozorovala jsem houpajíci se tkaničky svých těžkých vysokých bot, a vyhýbala se lidem, kteří šli v protisměru. Aniž bych zvedla pohled od země, protlačila jsem se hloučkem žen , které si zřejmě šly poctivě našlapat peníze, které jim vynášelo asi to nejstarší známé řemeslo. Vlastně si nejsem zrovna jistá, jestli se jednalo o dámy. Viděla jsem sice zářivé a naleštěné lodičky různých barev v kombinaci s děravými silonkami, ale obávám se, že to jako důkaz ženství v této uličce moc neplatilo. Právě když jsem procházela touto rozvernou a lacině navoněnou skupinou lehkých děvčat, jedna z nich mi velmi mile a pochybuji, že omylem, uštědrila poměrně silnou ránu do meho ramene a znovu tak probudila bolest, která alespoň do této chvíle byla vcelku přijatelná.

Druhá ruka mi instinktivně vyletěla k rameni, ale okamžitě jsem ji spustila dolu. V tu chvíli mi dohrála písnička a já konečně zvedla hlavu, abych se podívala, jestli tam náhodou není další skupinka milých děvčat, se kterými bych jistě ráda znovu navázala kontakt. Ovšem, co více si přát, než je? Snad jen trojici chlapců, kteří byli očividně lehce posilněni alkoholem.  I na tu mizivou chvíli, ve které jsem jim pohlédla do očí, jsem poznala ten známý lesk. Ten, podle kterého poznáte, že daný člověk nejspíš není zrovna střízlivý. V krátké tiché pauze, kdy se stále žádná písnička neozývala, jsem slyšela za sebou z toho šlapacího kroužku uznalé zapískaní a zřejmě nějaké svůdné hlášky. Zřejmě musel i za mnou jít někdo, kdo na sebe přitahoval pozornost asi podobně jako já. Přesně v tu chvíli mi došlo, že chodit v šatech v téhle části města je možná trochu riskantní. A zřejmě jsem jako vždy měla pravdu. Viděla jsem jak jeden z chlapců, kterému nemohlo být o moc více, než jeho přátelům, kteří vypadali maximálně na 25, ukázal prstem mým směrem a něco řekl těm ostatním. Poslední, co jsem zaslechla, než mé uši opět pohltila další písnička, tentokrát s názvem "Car radio", byl hlasitý a nepříjemný smích, za kterým se toho moc dobrého zřejmě neskrývá.  V tu chvíli jsem začala uvažovat. Nemám se přeci jen otočit. Možná bych přeci jen radši šla zpět a doufala, že Andy a ostatní členové už vzdali hledání po tom, co jsem zamířila sem.
Zpomalila jsem krok a začala váhat.

Už, už jsem se chtěla otočit, když jsem najednou začala vnímat přítomnost někoho těsně za mnou. Neměla jsem tušení co dělat. Otočit se a někomu rovnou vběhnout do náruče nebo radši projít a snažit se být nenápadná a vetřelce za mnou, pak nějak setřást. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Ale to by bylo ovšem moc lehké. Smích začal sílit a má sluchátka ho už jen stěží přehlušila. Už zbývalo snad jen 20 metrů, než projdu kolem těch vysmátých blbečků, když mě pravděpodobně ta osoba, která šla těsně za mnou, dohnala.  Chtěla jsem toho člověka ignorovat a taky jsem doufala, že mě prostě jen předejde a já ho budu mít třeba jako živý štít před těmi tupci. Ovšem ignorovat člověka, jehož ruka vám najednou padne kolem ramen a přitáhne vás k svému tělu a u toho vám ještě ke všemu vytrhne sluchátko z  ucha, se dělá poměrně špatně. Myslela jsem, že dostanu infarkt a v zápětí druhý, když ten člověk promluvil.